Napoleon Bonaparte

Napoleon Bonaparte byl tzv. malý - velký muž, který se nesmazatelně vepsal do dějin celé Evropy. Statečný válečník a moudrý muž, který se během svého života vždy držel svého citátu:

Datum narození:
15. srpna 1769,
Místo narození:
Korsika, Francie
Datum úmrtí:
5. května 1821
Místo úmrtí:
Longwood House, ostrov Svatá Helena.

ŽIVOTOPIS:

Napoleon Bonaparte – jeho vzestup a pád.

Od Robespierrovy hrůzovlády k direktoriu.
Vlády se chopili jakobíni v čele s Maximilienem de Robespierrem. Robespierre zavedl revoluční diktaturu a postavil se do čela nově utvořeného " Výboru pro veřejné blaho ". Pro posílení armády byla vyhlášena všeobecná mobilizace a Francie opět vytlačila nepřátele ze svého území.

Konvent po zkušenostech jmenoval do čela vlády pětičlenné direktorium, které bylo tvořeno umírněnými politiky, kteří odmítali návrat k předrevolučním časům.

Napoleon Bonaparte porazil royalistické spiknutí. Pruské vojsko a Anglie se stáhla, a tak ve válce s Francií zůstalo pouze Rakousko - habsburská monarchie. " Výbor pro veřejné blaho " vládl neomezenými pravomocemi, dohlížel nad hospodářstvím i politikou a pronásledoval odpůrce revoluce.

" Výbor pro veřejné blaho " byl v jednotlivých krajích zastoupen komisaři, kteří po celé zemi zřizovali " výbory bdělosti ". Roku 1793 byl zavražděn Jean-Paul Marat. Maximilien de Robespierre vždy z procesů vyloučil svědky, obhájce i proslov obviněného.
V létě roku 1794 byl Maximilien de Robespierre popraven.

Vzbouřili se i obyvatelé Paříže, mimo jiné z nedostatku potravin a drahoty, ze strachu z cizích vojsk. Vydání dekretu o "podezřelých" rozpoutalo vlnu teroru a poprav.
Napoleon Bonaparte byl ve svých 24 letech povýšen na generála za osvobození přístavu Toulon od Angličanů.

Napoleon Bonaparte – jeho direktorium a konzulát.

Dne 9. listopadu 1799 provedl generál Napoleon Bonaparte v Paříži státní převrat, sesadil direktorium a stal se členem tříčlenného konzulátu. V roce 1804 byl schválen a vydán Napoleonův občanský zákoník.

V roce 1802 získal Napoleon Bonaparte doživotní hodnost konzula. Roku 1804 bylo ve Francii v čele s Napoleonem Bonaparte vyhlášeno císařství.
Francie dobyla pod vedením generála Napoleona Bonaparte značná území v severní Itálii a donutila Rakousko a Prusko uzavřít mír. "Moc výkonnou" vykonávalo pětičlenné direktorium. Vláda direktoria byla závislá především na armádě, na vojsku.

K moci se dostala za doby direktoria buržoazie. V době konzulátu dobyl Napoleon Bonaparte nová území a donutil Velkou Británii k navrácení některých kolonií, čímž upevňoval svou moc a autoritu ve Francii.

Napoleon Bonaparte – a jeho císařství.

V roce 1805 se konala bitva u Slavkova a Rakousko a Rusko v ní bylo poraženo. V roce 1806 přestala existovat Svatá říše římská národa německého a z ostatních států kromě Pruska byl utvořen tzv. " Rýnský spolek ".

Napoleon Bonaparte chtěl dobýt Velkou Británii a roku 1806 proti ní vyhlásil kontinentální blokádu. V roce 1812 Napoleon Bonaparte se svými vojsky přitáhl do Ruska, odkud však byl krutou zimou donucen urychleně ustoupit. V říjnu 1813 byl Napoleon Bonaparte v bitvě u Lipska poražen.

Roku 1815 byl Napoleon Bonaparte v bitvě u Waterloo definitivně poražen a jako zajatec Velké Británie strávil zbytek života na ostrově Svaté Heleny.

V bitvě u Slavkova bojovali císařové Napoleon I., František II. a car Alexandr I.
V roce 1806 se konala dvojbitva u Jeny a Auerstadtu a císař Napoleon Bonaparte v ní porazil Prusko. Evropské země měly v kontinentální blokádě zakázáno obchodovat s Velkou Británií a s jejími koloniemi. Velkou Británii a Španělsko se Napoleonovi Bonaparte však nikdy nepodařilo dobýt.

Velká Británie, Prusko, Rakousko a Rusko vytvořily během roku 1813 protinapoleonskou koalici. V roce 1810 však ruský car porušil kontinentální blokádu a začal obchodovat s Velkou Británií.

Napoleon Bonaparte – jako generál, konzul a císař.

Napoleon Bonaparte se rozhodoval pro dobytí Indie přes Egypt.
Napoleon využíval své popularity a roku 1802 se nechal prohlásit doživotním konzulem. Krátce na to, roku 1804, se nechal prohlásit císařem a obnovil tak monarchii. Na Napoleonův příkaz byl vypracován občanský zákoník - Code civil.
František II. se zříká hodnosti císaře Svaté říše římské a přijímá titul dědičného rakouského císaře jako František I.

Roku 1806 - v důsledku Napoleonových výbojů - Svatá říše římská zaniká. Roku 1797 uzavírá habsburská monarchie s Francií mír.

V listopadu roku 1799 byl ve Francii proveden státní převrat a místo kritizovaného direktoria se vlády ujali tři konzulové. Napoleon slavil na bojištích úspěchy a k Francii byla připojena území (nebo části území) dnešní Belgie, Nizozemí, a Itálie. Rakousko, Rusko a Anglie s Francií uzavírají mír. Přestože Napoleon Bonaparte v Egyptě své vojáky opouští, jeho hvězda stoupá.

Napoleon Bonaparte – a Evropa za období napoleonských válek.

Roku 1805 loďstvo admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru rozdrtilo francouzské síly. Ze snahy o ovládnutí Rakouska vzešla 2. prosince 1805 bitva " tří císařů " - bitva u Slavkova.

Po vítězství u Slavkova vytvořil Napoleon Bonaparte tzv. Rýnský spolek, kterým zanikla Svatá říše římská národa německého. Tzv. kontinentální blokádou chtěl Napoleon Bonaparte zamezit obchodu s anglickými výrobky a surovinami z anglických kolonií.
Napoleon Bonaparte byl však nucen se kvůli blížící se zimě obrátit a v bitvě u Bereziny byl poražen.

Po katastrofálním návratu z Ruska sestavuje Napoleon Bonaparte z nováčků novou armádu, která je však v třídenní bitvě národů u Lipska roku 1813 totálně poražena. Když po vítězné bitvě u Borodina Napoleon Bonaparte vstupuje do Moskvy, nachází jen spáleniště. Napoleon se chystá napadnout Anglii - Británii. Rakouský císař František I. je nucen provdat za Napoleona svou dceru Marii Louisu. Při rusko-francouzské válce Rusové zachovávají taktiku spálené země.

Napoleon Bonaparte – a napoleonské války.

1795 - 1799 - Francii vládlo direktorium.
1804 - Napoleon Bonaparte se nechal korunovat císařem.
1799 – Napoleon Bonaparte nastoupil ve Francii k moci - svrhl direktorium a dal se jmenovat jedním ze tří konzulů, kteří měli stát v čele republiky.
1813 - bitva u Lipska ("bitva národů") - porážka Napoleona.
1812 - Napoleonův vpád do Ruska - skončil porážkou.
1815 - Napoleon Bonaparte utekl z Elby, kam byl vykázán, a vrátil se do Paříže - tzv. stodenní císařství.
1815 - bitva u Waterloo - rozhodující porážka Napoleona Bonaparte.
1814 - Vídeňský kongres, který měl rozhodnout o novém uspořádání Evropy po porážce Napoleona Bonaparte.
1796 - odhaleno "spiknutí rovných", v jehož čele stál Gracchus Babeuf.
1800 - bitva u Marenga - Napoleon Bonaparte porazil rakouská vojska.
1803 - říšský sněm v Řezně schválil Napoleonovu reformu uspořádání říše
1805 - bitva u Trafalgaru - admirál Nelson porazil francouzsko-španělské loďstvo
2. 12. 1805 - bitva u Slavkova - vítězství francouzských vojsk nad rakouskými a ruskými ("bitva tří císařů
1806 - vyhlášení Rýnského spolku, který sdružoval 16 států jižního a západního Německa pod patronátem Napoleona Bonaparte.
21. 11. 1806 - Napoleon Bonaparte vyhlásil kontinentální blokádu proti Anglii.
1807 - bitva u Jílového - vítězství Francouzů nad Rusy.
14. 1. 1814 - kielský mír, uzavřený protinapoleonskou koalicí s Napoleonovým spojencem Dánskem.
30. 5. 1814 - pařížský mír, uzavřený mezi Francií a koalicí jejích nepřátel.
1796 - Napoleon Bonaparte velitelem italské armády Francouzské republiky.
1806 - porážka Pruska francouzským vojskem.
7. 7. 1807 - tylžský mír, uzavřený mezi Francií, Ruskem a Pruskem.

Napoleon Bonaparte – a napoleonská epocha.

Napoleon Bonaparte smetl zkorumpovanou vládu direktoria a stal se prvním konzulem s neomezenou mocí. Roku 1804 se Napoleon Bonaparte prohlásil císařem.

V bitvě u mysu Trafalgar zvítězilo anglické námořnictvo nad francouzským. V bitvě tří císařů u Slavkova roku 1805 zvítězil císař Napoleon nad císařem Františkem I. a ruským carem Alexandrem I.

Napoleon Bonaparte roku 1812 vpadl do Ruska, k první velké bitvě došlo u Borodina. Roku 1813 dochází k rozhodující bitvě "národů" u Lipska. Napoleon Bonaparte se vrací z nuceného vyhnanství a roku 1815 prohrává bitvu u Waterloo.

Po pádu jakobínů se dostali k moci umírnění republikáni. Po bitvě u Slavkova založil Napoleon Bonaparte takzvaný Rýnský spolek, a tím zničil Svatou říši římskou národa německého. Napoleon Bonaparte pak vyhlásil kontinentální blokádu proti Anglii.

Napoleon Bonaparte ustupuje z Ruska a prohrává bitvu u Bereziny. Po prohrané bitvě u Lipska v roce 1813 je Napoleon Bonaparte odvezen do vyhnanství na ostrov Elba.
Po porážce Napoleona Bonaparte se do Francie vrací rod Bourbonů v osobě Ludvíka XVIII.

Po své katastrofální porážce v bitvě u Waterloo byl Napoleon Bonaparte odvezen na nehostinný ostrov Sv. Heleny, kde v roce 1821 zemřel.
Napoleon Bonaparte si za svou druhou manželku vzal Marii Louisu, dceru Františka I.


Článek v rámci spolupráce poskytla Základní škola v Třebívlicích: zstrebivlice.blog.cz


100 dní
Zda lze hodnotit historii objektivně ve všech souvislostech, si nejsem jist. Může ale takový dojem vzniknout, pokud se dostáváme k informacím doposud utajovaným. Jsou však období, kde už se asi nových informací nedočkáme. Zkusme se však přenést a prožít oněch nezapomenutelných Sto dní s jejich hrdiny, přesněji hrdinou.
Je prvního března 1815 a v zálivu Juan přistává několik „válečných lodí“. Ve Francii vládne Ludvík XVIII. a vládne přesně podle známého citátu: „Z historie se žít nedá“. Bývalé svobody jsou zapomenuty a do života se vkrádá apatie. Několik rybářů si prohlíží nesourodou flotilu, ale starost o každodenní obživu překoná jejich zvědavost. Nakonec mají svých starostí dost, tak proč se starat o tisícovku otrhaných vojáků. Nikdo asi už nezjistí, kdo první zvolal ono podmanivé slovo ...Císař.
Družina zamířila na sever k alpským stezkám a pokud někdo ještě pochyboval, tak přinejmenším její rychlost přesunu napovídala, že pouze Napoleonovi vojáci jsou jí schopni. Něco se ale změnilo, onen nenapravitelný válečník vydal rozkaz, aby vojáci za žádných okolností nepoužili svých zbraní. Možná tím získali tu největší. Stárnoucího maršála Massénu asi ani ve snu nenapadlo, před jaký úkol bude postaven, a tak se dnes můžeme jen přít, jestli jeho vojska postupovala pomalu, či Napoleonova přiliž rychle. Každopádně cesta do Grenoblu byla skoro volná.
Před deseti lety čekal netrpělivě maršál Soult pod Práteckým návrším, zahalen ranním oparem na rozkaz ke lvímu skoku. Teď však dostal rozkaz zcela jiný - zatarasit cestu „korsické nestvůře“. Není divu, že nakonec důvěru nedostal. Střetnutí se však donekonečna vyhýbat nedalo. Je podmračený den a proti „opovážlivému dobrodruhovi“ stojí pravidelná armáda. Generál Marchand asi dobře věděl, proč ji osobně nevelí. Ale teď nešlo o persony, ale o prosté vojáky a psychologické mistrovství „lidojedaˇ“. „Vojáci, poznáváte mě, kdo z vás vystřelí na svého císaře?“ Jak jim asi mohlo být? Mnozí pod jeho velením prošli celou Evropou a teď proti nim stojí se sklopenými hlavněmi bývalí kamarádi v čele s císařem. Ale i tak - jak je možné, že ani jedna ze stovek pušek nevystřelila? Zato se z jejich hrdel ozval výstřel jiný: „Ať žije císař“. Možná by se zde slušelo zastavit, protože taková scéna se popsat nedá.
Jenže ani za tou nejušlechtilejší myšlenkou se nedá jít s prázdným žaludkem a bez spánku. Napoleon však opět získal podporu těch, kteří ho vynesli až k výšinám císařské koruny - podporu francouzského lidu. A tak jsou asi výstižná slova historika, že do Paříže razila cestu nenávist k Bourbonům. Ta však volná ještě nebyla, ale její vyvrcholení není hodno ani románu. Maršál Ney, který velel zadním vojům při ústupu z Ruska, měl být nepřekonatelnou hrází. Kdo ví, jak myslel svůj slib, že uchvatitele přivede v železné kleci, možná to tak i myslel, ale jeho vojáci byli zcela jiného názoru a ani „nejstatečnější ze statečných“ nemohl jednat jinak. „Vojáci, věc Burbounů je navždy ztracena“ a z dvou armád se stala jediná. Na opačnou cestu se v noci 20. března vydala jiná družina. Neduživý, nemocný a neschopný Ludvík XVIII. prchal z Paříže. Na scéně byl však ještě jeden hrdina, sebevědomý hrabě d´Artois, ale ten se vydal na podobnou cestu jako jeho bratr už z Lyonu.
Ať se potom události valily jiným směrem, toto období se nedá nazývat zázrakem a jeho otcem mohl být pouze Napoleon Bonaparte. Dobyl Francii bez výstřelu. A dál? Stejně tak ho ale musela tato cesta přivést až k Waterloo. Čerpal z podpory prostých Francouzů a opíral se o prosté vojáky, ale doba byla už jiná. Sjednocená Evropa nemohla dopustit návrat k době napoleonské a v čele jeho vojsk už nestáli mladí maršálové ze „železné kohorty“ plní odvahy, pohrdající svým životem. A tak vše vystihuje historka, pokud se skutečně stala, kdy se za bitevní vřavy zeptal Napoleon svého náčelníka štábu, maršála Soulta, jestli poslal kurýra k maršálu Grouchymu, který domněle pronásledoval Bluchera a ten odpověděl, že jednoho ano. Odpověď byla výstižná: „Milý pane, maršál Berthier by jich vyslal sto.“ Uznáme vojenskou zdatnost maršála Bluchera, ale nezbývá než vzpomenout bleskového přesunu vojsk maršála Davouta z Prešpurku až na slavkovké bojiště. A Kde byl Desaix, Lannes a mnozí další? Možná… Ale „možná“ do historie nepatří. I ve světle dalších událostí nezbývá nic jiného, než zůstat s rozumem stát před těmito Sty dny. Ale ani s rozumem před historií moc neobstojíme.

Jaromír Šiša

• Hlavní
• Sekce
• Zábava
• Nástroje
• Společnost
• Různé
• IQ test
• Kontakt