Egypt (Cestopis) (Egyptská arabská republika)

Velbloudi (Autor: Peter.G.)

Zvětšit ::: Egyptská arabská republika/Egypt je zeme protikladu, zeme rozpáleného pouštního písku, krás podmorského života. Egypt: Očima cestovatele 1... Egypt: Očima cestovatele 2... Egypt: Očima cestovatele 1... Egypt od 2004 Pátek 12.3.2004 Na naši cestu „Na vlastní pest“ pres Egypt a Izrael se nás v Praze sešlo jedenáct. Manželský pár z Karviné, dva svobodní kluci (jeden z Bohumína a druhý z Pardubic), dve dámy (jedna rozvedená a s druhou se manžel odmítl lopotit na cestách po svete), mí rodice s mou malickostí a a jedni manželé z Hulína. Když jsem toho pána poprvé videla, zacala jsem hledat poznámkový blok, abych si na poslední chvíli zkontrolovala seznam nemocnic, jak v Egypte, tak v Izraeli. Po ceste do restaurace na poslední ceský obed jsme se dozvedeli, že ješte nedávno ležel v nemocnici na plícním. Byl tam asi 2 mesíce. Na zádech mel krosnu, která byla širší jak on a celou cestu na nás rval, že on „dejchavicnej“ nestací… Z Ruzyne jsme odstartovali neco málo pred desátou vecerní… Byla to paráda. Úžasný pocit, když se letadlo vzneslo. Na chvíli jsem usnula, ale opravdu jen na chvíli, protože v 1hodinu našeho casu a ve 2 místního jsme dorazili do Káhiry. Otevrel se nám úchvatný pohled na nocní 20-ti miliónové mesto. Proste nádhera… Sobota 13.3.2004 Na letišti nás cekalo prekvápko. (Ne naposled. Celý arabský svet je o prekvapeních…) Vubec nikdo se o nás nestaral. Vypsali jsme vstupní kartu, do pasu dostali štempl a leteli k pojízdným pásum, protože naše krosny už zacali prehazovat domorodci. Nedalo se poznat, jestli to byli pracovníci nebo pátraci po „opuštených“ zavazadlech. Pred letištem se rozprostíralo obrovské parkovište s nespocet taxíky. Tam jsme se také poprvé seznámili s arabskými císlovkami. Venku jsme potkali nejaké ceské studentíky, kterí tady nebyli poprvé a ptali jsme se, jestli nemají ponetí v kolik jede bus do centra. Prý v 5, takže jsme meli ješte 2 hodiny cas. Sedli jsme na lavicku a cekali. Za chvíli bus prijel, nastoupili jsme, ale nerozjeli se dríve jak v tech 5. Se studenty jsme pokecali. Vyptali se na to, jak funguje metro, jak se dostat do Luxoru a taky jak je to s místní autobusovou dopravou. Tu nám nedoporucili a vytáhli k dobru historku. Prý jede autobus, clovek na nej mávne a on pribrzdí, musí se stihnout naskocit, což jde nekdy dost obtížne, vubec když je nacpaný k prasknutí. Když chce nekdo vystoupit, musí zarvat na ridice a modlit se, že slyšel. Tak to funguje v prípade, že víme, kam má bus namíreno. Jelikož je zde vše velice pochybne oznaceno, visí vždy jeden clovek z okna a rve na ulici cíl vozidla. Samozrejme, že jsme si o tomto vyprávení pomysleli své. Chlapec to proste zvelicuje…asi nejaký vtipálek…jenže mel pravdu! O tom jsme se presvedcili hned po rozjezdu. Vyrazili jsme snad 120 km rychlostí v hodine. Bus byl na rozsypání - špinavý, popsaný, rozpárané sedadla, okna rincela v jednom kuse… a ridic porád troubil. Ze zacátku jsem se štítila cehokoliv se dotknout, ale po týdnu si clovek zvykne. Cím víc jsme rvali strachy, tím rychleji jel a zuriveji troubil. Cervená, necervená…prejel križovatku…kilometr jel v protismeru a 3x nás málem naboural. Kolik mrtvých chodcu mohlo být jsem ani nestihla spocítat. Cekala jsem, že nás co nejdrív zastaví policie, ale ta nikde… Konecne jsme dorazili do centra. Tma. Nikde nikdo, jen pár jedoucích, troubících aut kolem… klid, ticho… až neprirozené na to, že v tomto meste žije 20 milionu lidí. Tatka mel nejaké info získané z netu, takže jsme šli hledat hotel Dahab. Po delším bloudení jsme ho našli. Nekde v 7.patre, kam jsme dojeli predválecným, nijak nejišteným výtahem, jsme vyšli na strechu jednoho z Káhirských domu. Byly tam vystavené zajímavé bunky. Recepce byla pod širým nebem a foukal osvežující vetrík, který bychom bývali rádi privítali na té dusné ulici tam dole… Na venkovních stenách se rýsovaly reliéfy ruznobarevných rybicek. Všechno vypadalo bájecne. Bohužel to melo jednu vadu. Bylo obsazeno. Hosté opustí hotel až kolem 12-ti hodin. Jenže co delat do té doby? Když bylo 6 ráno a skupina toužila po spánku po probdené noci. Majitel hotelu nám tedy ochotne doporucil jinou ubytovnu. V Hotelu Sun jsme tedy našli náhradní docasný domov. Všichni šli odpocívat, jen já jsem protestovala, že jsem neprijela do Káhiry, abych celou dobu prospala! Chtela jsem ven! Neco videt! Seznámit se s mestem! No priznávám, že to byla chyba… Tatka stejne potreboval zajistit místenky na vlak do Luxoru, tak jsme i s mamcou vyjeli taxíkem asi za 50 Kc na nádraží. Tady jsme zjistili, že lehátkovým vozem by nás ta cesta prišla na 50 USD pro každého, tak jsme se rozhodli pro (o hodne levnejší) 1.trídu – na sedacku. Bohužel jsme si na letišti nevymenili dost penez. Vydali jsme se tedy hledat smenárnu, což byl docela problém, protože vše zacínalo fungovat až v 9 hodin a bylo 7:30 Rozhodli jsme se tedy, že se pujdeme podívat zpet do centra, kde nás ráno vyhodil autobus. V hotelu Hilton nám ochotne peníze vymenili. Za 1USD jsme dostali 6,17 egyptských liber EGP, tedy za jednu libru jsme dali asi 4,70 Kc. Vrátný hotelu na me hledel jak telátko (jsem totiž trochu blond), tak jsem jeho prízne hned využila a ptala se, kde je Egyptské muzeum??? Prý ta cervená budova, kterou vidím naproti. Vcelku jednoznacná odpoved, jenže mi nebylo jasné, jak se tam mám dostat… Abych nevypadala jako blázen, musím vysvetlit situaci, které jsme si všimli už pri ceste na nádraží, ale na tomto námestí byla obzvlášt zretelná. Široká cesta…dva smery…v každém smeru na vozovce bílou barvou vyznaceny dva pruhy…podotýkám, že neprerušovanou cárou, ALE ve skutecnosti jsem místy spocítala ctyri vedle sebe jedoucí auta ve smeru tam a to samé ve smeru zpátky. To vše pri šílené rychlosti a za ohlušujícího troubení klaksonu všech možných tónin a zvuku. Chaos nad chaos a zmatek nad zmatek… Bylo skutecným problémem ten blázinec preskákat na druhou stranu. A to jsme byli jen tri. Odpoledne jsme totéž absolvovali s naší jedenácticlennou skupinou a div divoucí, že všichni žijeme a žádné auto se nenabouralo. Vyhrál ten, kdo byl drzejší. Obvykle chodec! A byli jsme u muzea, které bylo ješte zavrené, ale s radostí jsme zjistili, že hotel není daleko. Penízky jsme meli a porád to ješte nebylo na návrat do hotelu, protože spánku by naši ospalci nemeli dost. Takže zpátky na nádraží. Už nás ale porádne bolely nohy, tak jsme to zase vzali levným taxíkem… Udelali jsme jim tam kvuli jízdenkám do Luxoru porádný humbuk. Kolik z vás si reklo, že koupit jízdenky by nemel být problém? Verím, že všichni, ale to se práve porádne pletete! Už jen to, že se vše vyjednávalo v anglictine a s lidmi, kterí umeli tento jazyk ješte mín než já. Otec mi už v Cesku naznacoval, že me donutí mluvit… Vše tedy bylo na me a domorodcích, kterí se opravdu snažili, ale nekdy to stejne bylo k nicemu. Již podruhé tento den jsem vstoupila do nádražní budovy, prošla rentgenem a neopetovala vilné úsmevy egyptských maníku. Pár odbytých žebravých detí, kterí natahují packy pro „bakšiš“ nebo propisku. (Ano správne – chteli „pen“. Také jsme se divili! Bohužel v Egypte je prumerný mesícní plat 10 USD. Nakoupí se jídlo a na školní potreby už prostredky proste nezustanou.) Ješte nekolikrát se zeptám, než se konecne dostanu na nástupište, na kterém si prý mužu koupit jízdenku na vlak do Luxoru. Konecne jsme tam! Šest okýnek vedle sebe a za nimi lidské trosky v nevzhledne vyhlížejících odevech. Všude kolem spousta špíny. Vyhlížím si toho nejmladšího pokladníka s nadejí, že bude umet anglicky. Bohužel všude kolem je cilý ruch a pres to umazané sklo s malým otvorem témer nic neslyším. Ale z toho, co pochytím vím, kolik stojí druhá trída, a že první si musím koupit v hale vedle. Tam se opakuje témer do puntíku to samé. Prichází mužík v policejní uniforme a soci mi ríká. Bohužel prijíždí vlak a vubec netuším, co po me chce. Je z turistické policie a prý nám pomuže… Už po nekolikáté opakuji, že chci 11 prvních tríd do Luxoru (druhá je sice levnejší, ale nebudeme riskovat dalekou cestu s domorodcem a jeho zvírectvem…Navíc je první trída údajne prostornejší a jezdí s ní jen bohatší lidé a turisti.). Chlápek nás odvádí od okýnka pryc, že musíme jít zase zpátky. Tam už na nás ceká jakási zahalená ženština (témer všechny Egyptanky – muslimky mají zahalené vlasy a v mnoha prípadech také tvár) a neverícne kroutí hlavou. Pozor! Ne neverícne! Ona naznacuje, že to proste nejde. „Ale jak se tam mám asi dostat?“ Kámoš z turistické policie nám vysvetluje, že není problém prodat 5 nebo 6 jízdenek, ale jedenáct ano! „Proc?“, ptám se. „Protože jste velká skupina.“ „Tak já jich tedy koupím 5 a muj otec 6.“ To se ale nesmí….jednou jsme skupina a na koupi jízdenek musíme mít povolení vedoucího, který je momentálne nedosažitelný a my chceme jet už zítra vecer. Naštvane odcházíme a premítáme o alternativním zpusobu dopravy. Od dverí nás volají zpátky. Lístky nám teda prodají, ale nesmíme to nikomu ríct a ani se jako skupina chovat! Dodnes jsem nepochopila o co se jim jednalo…..ALE v každém prípade jsem po hodine a pul opouštela hrde nádraží s jízdenkami a místenkami v ruce. Vzali jsme to smerem k hotelu jak jinak než taxíkem. Všechny jsme probudili, že je cas vyrazit, protože zítra v deset vecer odjíždíme do Luxoru. Chtejí prece videt toho co nejvíc, ne? Moc se k tomu vstávání nemeli, ale po hodine jsme už stáli venku na ostrém slunícku. Byli jsme jediní, kdo mel místní menu v penežence, takže logicky první návšteva vedla do banky. Zavedli jsme je do hotelu Histon, kde si me velice dobre pamatoval místní liftboy…Pak jsme naše vyspané seznámili s místní situací na silnicích. (Zeleného panácka jsem sice obcas na semaforu zahlédla, ale svítil tam spíš pro okrasu.) Prešli jsme na druhou stranu a byli u již otevreného muzea. Zaplatili jsme vstup a dohodli se, že ve tri hodiny se sejdeme pred vstupní branou. Dala jsem se tedy do fotografování úžasných památek (mezi nimi také bájecné posmrtné masky faraóna Tutanchámona, jehož jedinou zásluhou bylo, že zemrel mladý). Bohužel se na me zacaly podepisovat hodiny strávené v káhirských ulicích. Nohy jsem vlekla za sebou a porád to nebralo konce. Vstupné nás prišlo na 100 Kc, ale videli jsme toho tolik, že bych byla ochotna dát mnohonásobne více. Fotografovat se mohlo všude a všechno, jen ne s bleskem – v cene. Odtud jsem si odnesla malou kuriozitku. Zatímco já behala od jednoho starobylého artefaktu k druhému s fotákem jako Japonecek, místní hledeli na me a nezrídka se stalo, že se se mnou chteli vyfotit. Když o spolecné foto požádal první, nedivila jsem se…..ale když to byl už desátý clovek, nedokázala jsem to pochopit. Do dnes nevím, co na me Arabi vidí. V Jordánsku o rok pozdeji se opakovalo presne to samé. Ve dve hodiny jsem už skutecne nemohla. Vyšla jsem pred muzeum, lehla na trávu a spala až do trí, kdy byl cas vydat se za další památkou – Husajnovou mešitou. Vyšli jsme z areálu muzea a cekali až nekterým z nás vrátí ochranka zabavené nože a jiné ostré predmety. Me mezi tím stihl odchytit chlápek, který nabízel papyrus. Ne že bych nemela zájem, ale když to koupím, budu se s tím muset celý den tahat a kdyby jen celý den…! Jen jsem se chtela podívat jaké má obrázky a omylem se zeptala na cenu. On si to vyložil po svém – už jsem proste byla jeho zákazník. Zacal mi nabízet všechno možné, jen abych si od nej neco vzala. Skupina mi už stihla zmizet za rohem a já se ho porád nemohla zbavit… Porád šel za mnou a ty své papyry mi strkal do ruky. Nakonec jsem radeji prikývla. A tak se tedy ke mne dostaly dva exempláre asi za 50 Kc. Dohnala jsem ostatní, nasedli jsme do aut a vyrazili za dalším dobrodružstvím. Husajnova mešita je nádherná, pompézní, obrovská stavba z fatimské éry. Nakoukli jsme do areálu a už se nás ujal jeden proevropsky vyhlížející pruvodce. Museli jsme se vyzout. Prý nám boty pohlídají místní povaleci u vchodu. Nekterí z nás meli strach o své Adidy. Já bych teda ty smrady nekradla ani omylem… Rádne to tam zapáchalo už pred našim príchodem. Prohlídku jsme meli i s odborným výkladem. Anglickým. Tady jsem zjistila, že jsem jediná, která alespon jakž, takž rozumí, tak jsem se dobrovolne jala prekládat. Pruvodce me pak nespustil z ocí. Když jsem se nekde opozdila, už láteril, že chce pokracovat, at to preložím. Názvy stavebního kamene a procedury jsem si vskutku vymýšlela. O mnoha vecech nemám dodnes ani páru, jak se to cesky vlastne rekne… Ale nikdo to nezpozoroval, takže má cest porušena nebyla a práve naopak – stoupla jsem na významu jakožto clen skupiny. No bylo to zajímavé, poucné, ale hlavne vycerpávající a bylo toho dost. U východu si me vzal náš slavný pruvodce stranou a rekl, že tem co hlídali máme dát jen malý bakšiš a jemu zbytek. Tak teda hlídaci dostali po libre (bylo jich asi pet) a pruvodci jsme dali deset. Zacal se vytácet, že to je teda málo a že chce alespon deset od každého. I tak nám prý udelal dobrou cenu. Všichni vytáhli peneženky a vysolili mu požadovanou sumicku. Na me se už samozrejme nedostalo – takže jsem to mela bez odmeny. Živeni vztekem jsme se vydali do ulic, že si prohlédneme místní tržište. Po kilometrovém bloudení tatka priznal, že neví kde jsme. Bloudili jsme ješte další kilometr a už se zacalo pomalu smrákat. Ptali jsme se na cestu, ale podle krcení ramen to vypadalo, že se ptáme na neco, co je dost daleko. Všichni nám nabízeli taxíka, ale protože nás ten minulý porádne natáhl když videl skupinu turistu, šlapali jsme poslušne dál. Po ceste jsme odchytili nejakého místního povalece, který slíbil, že nás tam dovede. Asi hodinu nás táhl pres ty nejtmavejší a nejnabitejší ulicky a pak ukázal rukou dopredu, že tam už to sami najdeme. Shrábl bakšiš a zmizel… My však stále nevedeli, kde se to vlastne nacházíme a to už byla porádná tma. Jediné pozitivní bylo, že jsme se konecne vymotali z tržnice, kde na me porád nekdo pokrikoval, osahával me a neco nabízel. Když jsem snad už po stopadesáté slyšela „Welcome to Cairo!“ prísahala jsem v duchu, že dalšímu, který me v Káhire privítá, dám do zubu. Poté, co jsme po další hodine dorazili na hotel, na svetle jsem se porádne podívala na mapku, podle které jsme celý vecer hledali. Všimla jsem si, že si tatícek polohu hotelu zaznacil o križovatku vedle… Bylo pul desáté a já mela dojem, že jsem v Káhire už tri dny a ne 20 hodin. Bolela me hlava z toho hluku na cestách a sotva jsem si osprchovaná lehla, usnula jsem. Ješte jsem však stacila vyslovit hrozbu, že všichni uvidí, jestli ráno reknou, že jsou ušmatlaní a nikam nechtejí jít! Na programu totiž byly pyramidy v Gíze. To si proste nemužu nechat ujít a provokativne nastavuji budík na 6:30, abychom nejpozdeji v 8 vyrazili. Za chvíli ten „had“ zazvonil. To nebyl omyl, ale ráno. Nohy jsem vubec necítila a pri predstave dalšího prochozeného dne se mi delalo mdlo. Nedele 14.3.2004 Mela jsem obrovský strach, aby me pyramidy moje milované nezklamaly. Tolik jsem toho o nich cetla a videla, že jsem si je možná trochu zidealizovala… Presne v 8 stáli všichni pred hotelem. Tatka už domlouval taxíky na celý den, takže behem peti minut jsme vyrazili na cestu vetší cástí Káhiry. Projeli jsme mestem a po pul hodine prijeli do Gízy. Mé obavy se nenaplnily! Samozrejme, že byl všude neporádek, ale na ten jsem si už zvykla. Co jsem videla, to byl skvost! Do areálu se vchází kolem slavné Sfingy. První, co me prekvapilo, že je vykopaná z písku celá i s tlapama. Co mi nohy stacily, utíkala jsem do mírného kopce k nejvetší, Cheopsove pyramide. Našla jsem vstup dovnitr (asi v první tretine jedné trojúhelníkové steny) a vyptávala se, kdy mužu nakouknout. Odpoved me velice zklamala. Prý se každý den delají jen dve prohlídky. Jedna v osm a druhá v jednu. O pul otevírají kasu a prodají jen 150 lístku. Práve bylo 10:30 a my už meli jiný program. S mamcou jsme uvažovaly, že bychom se od skupiny trhly, ale zase bychom nevidely Sakkaru a mešitu Mohameda Aliho, tak jsme to s brbláním vzdaly a šly se lécit na velbloudech. Další z nepopsatelných zážitku! Když jsme na jednoho nasedala, ležel. Pak na nej malý hoch cosi zarval a on se zacal velice líne stavet na nohy. Nejprve jsem se hodne hluboko predklonila a pak následoval záklon. Konecne stál. Když vykrocil, mela jsem pocit, že spadnu. Kluk me vedl dál a dál od skupiny. Mamca me následovala na dalším hrde vypadajícím zvíreti. Privedli nás na okraj náhorní plošiny a pred námi se rozevrel pohled do údolí kolem Nilu. Obrovská, špinavá Káhira! Ale nádherná! Když se naši velbloudi otocili, byl to ješte krásnejší pohled! Všechny tri pyramidy, jak stojí za sebou na nás shlížely ze své majestátní výšky. Když jsme tak v klidu stáli a pozorovali tu velkolepou nádheru, zacali se naši velbloudi kousat. Muj Mickey Maus si zacal a tak dostal od pruvodce pres cumák. Bylo mi ho líto, ale už jsem si netroufla ho pohladit. Mel porádne velké, ostré, zažloutlé zuby a když je vycenil, tak z neho šel vskutku strach. Nevozily jsme se ani deset minut a už by nás majitelé nejradeji videli zpátky na zemi. Mamca se zeptala cože za to chtejí a oni si rekli o 20 EUR za každého velblouda. Udelaly se mi mžitky pred ocima. Bylo to ponekud silné kafe s ohledem na ceny všude kolem. Rekla jsem jim, že „20 EGP je velice dobrá cena!“ Tak o tom teda nechteli ani slyšet. Zacali se rozcilovat. Mamca už tahala peníze, ale nemela jinou bankovku než 100 EGP. Bylo jasné, že nám nevrátí nazpet… I tak za námi neco rvali. Vypadalo to dost výhružne, ale naštestí to bylo v arabštine. Všude kolem pyramid se potulovali prodejci ruzných „bebech“ – arafatky (arabské šátky, které se vážou na hlave), pohlednice, malé pyramidky z jakéhosi cerného materiálu se zlatými reliéfy, pyramidy ze sádry… Když už jsem se o nich zmínila: Na písku sedely tri holky a klábosily. O 200 m za nimi chlápek prodával nekterou z techto suvenýru. Zbesilou rychlostí se k nemu blížil policista na velbloudovi. Chlap se dal na úprk. Policista to vzdal a zameril se na devcata, která zrejme také neco prodávala… Utekly pres písecnou dunu a my šli v cerstvých stopách. Doslova jsem málem zakopla o dve sádrové pyramidy. Jedna z nich byla trochu poškozená, ale jinak super suvenýr. Do sácku jsem nabrala trochu písku a už nám obe truní doma na slavnostním míste. Naposledy jsme se pokochali Sfingou a vyjeli na Sakkaru. Jedná se o Džoserovu pyramidu. Je jedna z nejstarších a byl u ní použit trochu jiný styl stavby. V podstate to byl základ pro naše známé pyramidy tycící se nad Sfingou. Dovnitr jsme nemohli, takže to stálo vcelku za nic. Vedet to, zustala bych u Cheopsovy. Všude kolem pobíhali 3 hladoví, avšak dobre živení psíci… Velice chytrí. Rozeznali cerstve príchozí turisty a nedali pokoj, dokud nepochopili, že k jídlu nic nebude. My jsme už ale meli hlad, blížilo se poledne, tak jsme sedli na kameny a hodovali i s hafany. Ve výhledu na vchod do areálu mi bránil obrovský balvan. Pristoupila jsem k nemu zezadu a zjistila, že je v nem vyhlouben malý otvor. Obešla jsem ten kámen a na druhé strane byl otvor ješte vetší. Pri pohledu dovnitr jsem nevycházela z úžasu. Uvnitr balvanu na me koukal vytesaný stavitel – Džoser! Další zastávkou byla mešita Mohameda Alího. Bohužel jsme s taxikári meli domluveno pojíždení po kraji jen do ctyr a už bylo pul, takže jsme vnitrek opet nevideli. Pochodili jsme po okolí, dozvedeli se, že tam sídlí parlament a vydali se zpátky do hotelu zabalit naše zavazadla, protože v deset vecer nám jel vlak. Taxi nás vyhodil pred hotelem a nekterí z nás se vydali hledat neco k snedku. Pouceni z prírucek, že nemáme jíst ovoce, které se nedá oloupat a zeleninu už vubec nekonzumovat…natož tak rybu…skoncili jsme v KFC. Nepredpokládali jsme, že by tamní jídlo bylo odjinud než z Egypta, ale prece jen tady byla alespon kapka nadeje, že tam mají nejaké hygienické normy. Po sbalení vecí jsem chtela u majitele hotelu zjistit, jak se dostat na metro. Ale zrovna se krcil v koute, koberec roztáhnutý pred sebou a pral hlavou o zem. Z toho, jaký „paroh“ mu na cele rašil jsme poznali, že je to zarytý muslim. Když skoncil, vysvetlil nám, že metro je hned pod hotelem. No to teda vedet drív!!! Pražské se muže jít schovat! Prestupní stanice Mustek, Florenc ci Muzeum, tam clovek prestoupí z jedné trasy na druhou a hotovo…My došli na malou, bezvýznamnou stanicku a mohli jsme si vybrat hned z peti prestupních smeru. Na nádraží jsme se dostali velice rychle a levne. Zbývala hodina do odjezdu. Postavili jsme se na perón a cekali. Tu k nám pristoupil známý ze vcerejška z turistické policie. Trochu jsme pokecali. Prý má 2 manželky (borec!). Díval se na tatku a rychle spocítal ženy kolem nej (6 kousku). Všichni chlapi v té dobe byli nekde na obchuzce. Chlapík si tedy domyslel, že mám velice bohatého otce, když si muže dovolit vzít na cestu tolik manželek a dceru…Porádne ho obdivoval a otec mu nic nevyvracel. Dorazil vlak. Táhla ho predválecná mašina plná ozbrojených policistu. Ten náš nás zavedl do vagónu a usadil na našich místech. Težko bychom je sami hledali, protože na jízdence nebylo nic psané latinkou. Nakonec to dopadlo tak, že my ženské jsme sedely v jednom kupé pro 6, dva chlapi byli vedle s Japonci a Anglicany a tri hoši zustali v jednom kupé sami. Meli jsme dost místa. Úplne neco jiného, než co jezdí u nás. Ale i tak jsme ráno nevedeli, kam s nohama. Když jsme se jakž takž usadili, pocali jsme hledat dvere. Zeptala jsem se známého z turistické policie, jakže se to vlastne zavírá… Dostala jsem odpoved, že když si zaplatím lehátko za 50 USD, budu mít i dvere… „No sleep, no door!“ No dobrý. Asi za pet minut jsme hledali WC (nakonec úspešne našli) a tak vznikl náš slogan: „No sleep, no door, no WC!“ Vyjeli jsme na cas a se zpoždením prijeli v šest ráno do Luxoru. Nejvetší strach jsme meli z úseku pres strední Egypt, protože pred ním nás náš konzul varoval. Pred odjezdem jsem si s ním dopisovala. Dal dobré rady. Pondelí 15.3.2004 Naše jedenácticlenná výprava vystoupila na luxorském nádraží. Prijeli jsme z Káhiry a máme v úmyslu po pár dnech pokracovat dále na Hurghádu – Sinaj – Izrael. Letadlo zpet domu nám letí z Tel Avivu. Vlak odficel dál na Asuán, který jsme však nenavštívili. Treba príšte. Tatka mel z internetu zjišteno, že hotel Atlas by nám mohl odpovídat. Hned na nástupišti se na nás vrhli majitelé ubytovacích zarízení a nabízeli nám práve své apartmány. Všechny jsme odmítali s tím, že chceme jedine Atlas. Pristoupil k nám jeden snedý asi 30-ti letý Egyptan a rekl, že on je z Atlasu. Zavolal nám taxi a na jeho náklady nás zavezl do Hotelu. Úroven neodpovídala evropským normám. Otevrela jsem dvere našeho pokoje a neco se mihlo mezi postelemi. Zacala jsem je prohledávat. Pod jednou matrackou jsem našla stredne velkou ješterku. Chuderka záhy zemrela násilnou smrtí. Nevedeli jsme jestli to zvíre bylo jedovaté…tak jsem ji zabalila do kapesníku a odnesla na recepci. Prý byla neškodná, ale verte hoteliérovi… Pokoj byl špinavý, neuklizený, jedna postel vypadala, že v ní už nekdo spal. O koupelne se radeji ani nebudu zminovat. Jen s odporem jsem se donutila vstoupit pod sprchu a to pouze na nezbytne nutnou dobu. Voda tekla všude, ale zato jsme byli jediným pokojem, který neslyšel ranní motlitby a nemel jinou havet v podnájmu (vcetne komáru)… Alespon jsme si to mysleli. Druhý den jsme pod umyvadlem videli to zvíre, které prvého dne prebehlo po místnosti. Dlužno dodat, že jsme tu 20-ti cm ješterku nechytili. Zavolal si nás náš pruvodce z nádraží. Nabízel nám na své náklady taxi do staré cásti Luxoru – Karnak a vecerní projíždku místní bárkou – felukou po Nilu s výhledem na západ slunce. Kdo by to neprijal? Vubec když jsme ho za to šílené ubytování tolik preplatili… Ješte jsem s ním domluvila naši dopravu dále. Chystali jsme se totiž na Hurghadu a pak dále trajektem na egyptský poloostrov Sinaj. Slíbil, že nám vyrídí lístky na lod a také, že zarídí taxi. Vyžádal si 40 USD od každého – predem. Pak jsme se dva dny strachovali, že ho už nikdy neuvidíme, ale obavy byly zbytecné. Odplouvalo se však až ve ctvrtek, tak jsme se šli vybalit a trochu odpocinout pred cestou „po stopách faraónu“. V urcenou dobu jsme se sešli pred hotelem – i s pruvodcem. Dozvedela jsem se od nej, že se jmenuje Mohamed a není ženatý … kdo ví jestli. Strašne rád by si me byl vzal, protože jako blondýna jsem zpusobovala poprask všude, kde jsem se ocitla. Na mé vlasy si však dovolil sáhnout jen jednou! Nabídl za me 5 „klimatizovaných“ velbloudu – otázkou je, jestli to bylo moc nebo málo… To jsem se dozvedela až druhý rok v Jordánsku. Jeden normální velbloud prijde na 45.000 Kc. Kolikpak asi stojí ten klimatizovaný??? Karnak – mesto již dávno mrtvé, ale presto živé. Mumraj turistu a domorodcu nešel prehlédnout. Všichni se chovali jako Japonci. Jen chodili a fotografovali, aby si pak tu krásu mohli porádne vychutnat až doma – pekne v klidu. Karnak byl kdysi s Luxorem spojen alejí, která byla z obou stran lemována kamennými lvi. Dnes z nich zbyly už jen trosky pred vstupní bránou do Karnaku. V soucasnosti je z areálu muzeum pod širým nebem. Vstup prišel na 20 EGP a opet se mohlo všechno fotit a na cokoliv stoupat ci na to sahat. Tri filmy mi nestacily. Prestože zde zub casu zasáhl, bylo se stále na co koukat. Nejvíce me fascinovaly zachovalé barvy na trámech starobylých chrámu. Bohužel toho mela naše skupina již plné zuby. Podlehla jsem a nechala se zavézt zpet do mesta. Místní atrakcí jsou zde drožky s konským povozem. Vím, že také u nás nekterá mesta tento druh dopravy nabízí, ale nikdy jsem ji nevyužila. Nasedli jsme. Nechali jsme se odvézt zpet do hotelu za celkem smešnou sumu. Evidentne šlo o pakatel také pro kocí, protože kdesi zastavili a chteli dostat pridáno, pokud tedy trváme na cílu naší cesty…Pekné vydírání turistu… Když videli, že už o jízdu zájem nejevíme, pokusili se alespon o citové vydírání – príspevek na potravu pro zvírata. Tak jsme tedy byli odkázáni sami na sebe a bloudili zpet do hotelu úzkými ulickami. Nakonec se nám to podarilo, ale po dost dlouhém tápání. Byli jsme tak unaveni, že jsme se dohodli na odpocinku a srazu v 16 hodin. Cekala nás plavba po Nilu. Feluka je úzká a dlouhá lod s plachtami asi tak pro 12 – 14 lidí. Pluli jsme jen chvíli a slunce se zacalo blížit k obzoru, až za nej v 17:30 úplne zapadlo a nastala tma. Jelikož jsme za celý den vyhládli, rozhodli jsme se vyhledat restaurant Sultana, který nám byl na internetu doporucen jiným zapáleným cestovatelem. Zde jsem zjistila a pak se mi to ješte nekolikrát potvrdilo, že mi arabská kuchyne nechutná. Prišel také Mohamed a nechal se na naše náklady pohostit. Tady za me opet nabídl 5 velbloudu. Mamka vystartovala a snad by ho za tu drzost ztrestala, kdyby se nám nepodarilo celou situaci odlehcit otázkou, kolik by dal za další ženy z naší výpravy… „Pul za paní H. a paní Š. by musela 5 velbloudu zaplatit me…“ Úterý 16.3.2004 V 8 hodin ráno na nás cekala snídane a hned poté jsme vyjeli do Théb. Théby se nachází na druhé strane Nilu. Luxor je považován za mesto živých a Théby za mesto mrtvých. Mužete se tam dostat bud felukou po Nilu nebo dlouhou objíždkou po moste. Mohamed nám domluvil taxi, jeli jsme tedy po moste. Cesta trvala dost dlouho a i po dosažení Théb jsme našeho ridice museli „zneužívat“, protože památky jsou od sebe dosti vzdálené. Zacali jsme tedy Údolím Králu – vstup 30 EGP za návštevu trí hrobek. Bohužel jsme prišli v dobe, kdy témer všechny hrobky (asi 15) byly v rekonstrukci, takže jsme museli hledat, které tri jsou vlastne otevreny. Pokladna se nachází v nedohlednu od první hrobky, proto tam pendluje malý vlácek, který turisty odveze blíže k pohrebišti. Nenechte se však nalákat jako my! Budou Vám vykládat, jak daleko to ješte není…zaplatíte za vlácek a ten Vás odveze za první zatácku a dál musíte stejne pešky. Hrobky Thutmose III. a Amenthotepa III. byly zavrené. O ne se nám dost jednalo, protože podle fotek v knižním pruvodci se melo jednat o nádherné výzdoby vnitrních sten. Ale i hrobky Ramsesse III., V. a VI a Ramsesse II. stály za to. Samozrejme, že slavná hrobka Tutanchámona se mohla také navštívit. Jenže práve tato se tešila obrovskému zájmu turistu, proto se muselo na nich co nejvíce vydelat. Vstup a maximálne desetiminutový pobyt uvnitr vyšel zvedavého turistu na 40 EGP. Pritom zde byly jen kopie puvodního bohatství. Originály jsou vystaveny v káhirském muzeu nebo kolují po svetových výstavách. Tutanchámonuv jediný prínos pro historii Egypta byl ten, že zemrel mladý, a že se žádnému vykradaci hrobek nepodarilo dostat se dovnitr. Proto mužeme dnes obdivovat nádherne barevnou výzdobu a všechen ten poklad. Ve všech objektech platil prísný zákaz focení. Pokud prece jen nekdo neodolal, okamžite k nemu pribehl hlídac a dožadoval se „pokuty“ obvykle do vlastní kapsy. Jeden clen naší výpravy tak solil bankovky až do chvíle než hlídac kývl, že to stací. Z peneženky mu zmizelo 30 EGP (puvodne chtel hlídac 50). Mami me také nabádala k tomuto nekalému cinu. V hrobkách byla dost tma na focení bez blesku. A na umelé svetlo pohotove reagoval hlídac. Nechtelo se mi to podstoupit, ale když byla mami ochotná platit… Nakonec fotografie vnitrních prostor hrobky spatrila svetlo sveta bez pokuty. Podarilo se mi vyfotit to v dobe, kdy byl hlídac dost daleko… pak jsem se schovala za mamcu a mela tak dost casu fotoaparát uklidit a kolem hlídace projít s prázdnýma rukama. Byla tam taková tma, že jsem ani nevedela – nevidela, co vlastne fotím… Po ceste zpet na centrální parkovište jsme okukovali stánky poulicních prodavacu. Všemožné blbinky a suvenýry doplnovaly publikace o Egypte, obrazy, obrázky a sošky. Hledali jsme knihu o Egypte také v ceském jazyce. Vím, že vyšla, ale nikde nebyla dostupná. V Paríži jsme ji koupili, v Ríme a Izraeli také, jen v Egypte nebyla šance. Tak jsem si tedy vzala alespon jednu v Nemcine. Po prohlídce všech stánku jsem mela nasednou do auta a doplnit tak poslední volné sedadlo v minibuse… Jenže me a mami zastavil starší pán s kusem kamene, který mi okamžite padl do oka. Jedna strana této kamenné desky byla neopracovaná a druhá hladká. Na ni byla vyobrazena hlava královny Hatšepsut v celé své kráse. Muž nám to nabízel za nízkou cenu. Chytla jsem se toho. Hned jsem vedela, že to bude super suvenýr pro babicku. Jenže chlápek nechtel 10 EGP jak jsem se mylne domnívala, nýbrž 10 EUR, což bylo asi 10x tolik. Témer jsme nastoupily do auta, když jsem si uvedomila, že mamu již muži tech puvodních 10 EGP dala, ale nic za ne nedostala… Mámila na nem peníze zpátky, on je odmítl dát… tak mu desku vytrhla z ruky, nastoupila do auta, zavrela dvere a odjeli jsme. Muž tam zustal stát aniž by mu došlo, co se to vlastne stalo, uprostred zvíreného prachu. Když tak mluvím o naší doprave po Egypte… Vetšinou jsme si najímali minibusy pro 10 lidí a ridice, takže ten nejmladší – já se musel krcit mezi sedackami… No hlavne, že jsme jeli. Další zastávka byla u zádušního chrámu královny Hatšepsut. Nádherná stavba, malované sochy a reliéfy, busty královny na všech stranách… Proste paráda. Chrám je vystaven ve skále a opticky se zdá jako by z té skály cástecne vystupoval. Je to dvouterasová stavba. Co se nachází uvnitr, to jsme se nedozvedeli, protože vstup byl povolen pouze zvencí. Také zde platila prísná pravidla pro vstup do areálu. Prošli jsme dukladnou kontrolou, protože zde meli strach z teroristu. Byli zde zastreleni nemectí rukojmí. Podrobnosti však nevím. Opet tady fungovala doprava vláckem. Náš cíl však byl videt zdaleka, takže jsme službicky nevyužili. Po návšteve tohoto skvostu jsme dorazili k Údolí Královen. Skupina odmítla platit vstup. Prý už videli šutru dost. 4 clenové si to však nemohli nechat ujít. Já mezi nimi. Ale byl to slabý caj oproti Údolí Králu. Témer vše bylo v rekonstrukci a co nebylo, to za to nestálo. Opet jsme mohli navštívit 3 hrobky za cenu jedné vstupenky. Nejslavnejší – Nefertitina s nádhernou výzdobou vnitrních sten byla bohužel zavrená. Snad jediná hrobka, která by v tomto areálu za neco stála. Ale možná to bylo dobre, protože i zde se platil extra vstup a to celých 100 EGP. V hotelu jsme si dali polední odpocinek a pak vyrazili do ulic. Šlo nás však jen pár. Skupina se postupne rozpadávala. Prece jen se už od soboty porád nekam chodilo… Jako magnet nás pritahovalo místní tržište. Asi jsme toho nemeli dost z Káhiry. Když jsme se konecne ze spleti ulicek vymotali, zjistili jsme, že vlastne nevíme, kde jsme. Pridal se k nám houf ruzne starých detí, který se postupne zmenšoval, až zustal jediný asi 12-ti letý chlapec, který nám ochotne delal pruvodce a zavedl nás až k hotelu. Pak nás opustil a presto, že jsme to meli už jen kousek, opet jsme se v té tme ztratili. Do hotelu jsme prece jen dorazili, ale naprosto vycerpaní. Streda 17.3.2004 Po snídani jsme 7:15 odjeli od hotelu zaradit se do kolony aut pro výjezd z mesta. Brána se presne v 8 otevrela a my vyjeli Stredním Egyptem po poušti do Hurghády. Obcas jsme míjeli policejní kordón nebo projeli kontrolou. Zprísnená bezpecnostní opatrení nahánela strach, ale cesta ubíhala v pohode. Potkali jsme v protismeru asi 90 autobusu mírících do Luxoru. Výlet s cestovou (príplatek k pobytu v hotelu v Hurgháde) vyjde na 100 USD. Tak se ždímají turisti… Nám stacila tretina i s dopravou. V Hurgháde jsme se ubytovali v prvním hotelu, který vypadal lépe než luxorský Atlas a vyrazili poznat okolí… Ve meste krome neporádku vcelku nic není. Verejná pláž strašná. Placená možná o trochu lepší, ale v mori plno meduz. Nevím jestli to byl ojedinelý jev nebo pravidlo, ale bylo to velice nepríjemné. Navíc nám foukal studený vítr, takže jsme se v Rudém mori na egyptské strane neokoupali. Vcelku nechápu, co lidé na Hurgháde vidí. Jsou zde jen komplexy hotelu – jeden na druhém s nádhernými bazény, ale to je tak asi všechno. Pokud clovek nezaplatí, nic z Egypta neuvidí. Ctvrtek 18.3.2004 V 7 ráno nás taxi zavezl do prístavu. Snídani z hotelu jsme dostali s sebou, ale nikdo pred plavbou radeji nejedl. Ješteže tak! V 8:15 jsme odpluli a cesta na protejší breh se v mohutných vlnách zdála být nekonecná. Naprosto nechutná byla návšteva WC. Velice nepríjemný zážitek. Na brehu Sinajského poloostrova jsme prošli nutnými detektory a pasovou kontrolou. Prestože toto území patrí Egyptu, chová se naprosto autonomne. Jako by clovek prijel do jiné zeme. Všichni jsme byli zelení, bledí a jinak barevní, takže nás podle fotografií nemohli poznat. Ale pustili nás dál! Ocitli jsme se tedy v Sharm el-Sheikhu a nemohli se vynadívat na nádhernou scenérii hor, která oplývala všemožnými barvami. Nechteli jsme zde však zustat. Z internetu nám byl doporucen Dahab jako výchozí bod pro výstup ke klášteru svaté Kateriny a pak dále na horu Sinaj. Najali jsme si tedy taxi, zavazadla upevnili na strechu vozu a vyjeli. Dejte si dobrý pozor na upevnení. Nám se po ceste nekterá zavazadla svezla dolu, takže jsme se museli vracet. Cesta trvala asi hodinu a pul pres pouštní hory všemožných barev. Po príjezdu nám padl do oka hotel Seven Heaven. Usídlili jsme se tedy v sedmém nebi a vydali se na obhlídku malebného mestecka. Teda spíše turistického strediska. V mori se koupat nedalo. Byl prudký, v tomto období charakteristický vítr, more rozbourené a dosti studené. Ale i tak to byla nádhera. Podél more se vinul nekolik kilometru dlouhý chodnícek. Po jedné strane jsme sledovali obchudky se suvenýry, bary a restaurace a na druhé strane casto i na plážích obdivovali posezenícka v ruzných stylech. Od havajského pres indonéský až po beduínský. Obzvlášte poslední jmenovaný typ posezení mi ucaroval. Betonová pul metru vysoká zídka vymerovala prostor 3x3 metry ze trí stran. Takto vzniklá aréna byla vystlána koberci a obložena ruznobarevnými polštári a polštárky. Na nich se sedelo a opíralo se o ne. K vybavení patril také nízký stolek, na kterém si hosté restaurace mohli vychutnat treba dary Rudého more. To vše bylo zastrešeno palmovým ci jiným listím. Hoteliéri na nás pokrikují a zvou nás k návšteve ve všech možných jazycích. Také cesky! Prestože tuto oblast cestovní kanceláre casto nenabízí, vrele doporucuji! Ješte bych se chtela zmínit o jednom trochu choulostivém tématu. Všichni nás pred odjezdem do Egypta varovali pred „Kletbou faraónu“ – prujmem. Duležité bylo nepít místní vodu, nepokoušet se degustovat místní zmrzlinu a nejíst ovoce a zeleninu. Proto jsme se vybavili porádnou zásobou Endiaronu. V Dahabu nám však došla zásoba vody i jídla. Nejak se nám nechtelo nakoupit a protože zde bylo levne, chodili jsme na jídlo do restaurací. Ochutnali jsme ryby, k tomu snedli zeleninovou prílohu a na hotelu si z vody z vodovodu uvarili kafe. Problém byl, že nejenže ani po tomto egyptském jídelnícku jsme Endiaron nepotrebovali, my meli úplne opacný problém. A Gutalax si nikdo na cestu nezabalil…. Pátek 19.3.2004 Rudé more je známé svým bohatým podmorským životem. Práve tato cást Egypta spolu s izraelským Ejlátem a jordánským pobrežím je prímo stvorena pro potápece nebo „šnorchlare“. Tu nádheru jsme si samozrejme nesmeli nechat ujít. Ráno jsme objednali 2 džípy a v 10 hodin se sešli na smluveném míste. Cekaly na nás dva vozy, které byly lepeny ze soucástek ruzných znacek. Meli nás odvézt do vyhlášené zátoky Blue Hall. Po ceste jsem pochybovala, jestli se tam vubec dostaneme. Jeli jsme pres poušt, pres duny a výmoly. Na korbe jsme naskakovali a tvrde dopadali zpet a k tomu všemu jsme byli nuceni vdechovat výpary z aut mísící se s prachem a pískem. Konecne jsme dojeli k malé zátoce se 2 restauracemi a hemžícími se turisty. Pujcit jsme si mohli jakékoliv potápecské vybavení. Stále fucí studený vítr a more je porád chladné. Nekterí se neodvážili ani po kotníky vychutnat slanou vodu. Já vytáhla výbavicku, která už z Ceska cestovala s námi – šnorchl a brýle. Po deskovém chodnícku s pytli s pískem jsem se dostala na skalní útesy z korálu. Tady chodnícek koncil. Musela jsem prekonat 3 metry po tomto skvostu. Neuveritelné, že si Egyptané nechávají nicit své kulturní a prírodní dedictví! Odtud jsem skocila prímo do hloubky a mohla pozorovat ruznobarevný svet jako z animovaného filmu „Hledá se Nemo“. Korály hýrily fialovou, žlutou, zelenou…. barvou, ryby byly placaté, tlusté, malé, velké – modré se žlutým „cumáckem“ a ocáskem, cerné lemované svetle modrým okrajem, proužkované jako ponožky… Zpoza skály me vydesila ryba, která se nafoukla o 150% své puvodní velikosti a pod sebou jsem u dna spatrila Rejnoka. Tady jsem také pochopila hru Egyptanu, kterou zkoušejí na zahranicní turistky. Prišel mladý evropský pár. Majitel restaurace je vrele privítal a zavedl ke stolecku. Cestou donutil dívku aby se do nej zavesila a snažil se ji odvést pryc se slovy, že ji koupí. Evropan nehnul brvou a vypálil, že dívka stojí 200 velbloudu. Egyptan na oko zkoprnel a mohl se pretrhnout aby devce vrátil zpet do náruce mladíka. Všichni se tomu vtipu zasmáli. (Tuto strategii jsem použila další rok v Jordánsku, když me chtel koupit místní taxikár.) Zátoka se nachází v poušti a ta je prímo protkaná velbloudími stezkami. Jedna z nich vede také tudy. Mohli jsme tak pozorovat casté velbloudí karavany. Bohužel se vítr neutišil a more bylo stále studené. V 15 hodin jsme odjeli. Za celou dobu jsem se k více jak dvema pokusum o poznání Rudého more neodhodlala. Ale i tak to stálo za to. Dnešní vetrný den nás tak unavil, že jsme v hotelu zalehli do obrovských a vysokých postelí a spali až do rána. Sobota 20.3.2004 Protože jsme do 10 hodin museli opustit hotelové pokoje, brzo ráno jsme se sbalili. S majitelem jsem za úplatu domluvila jeden pokojík, který jsme využívali jako odkládací místnost našich zavazadel a používali koupelnu. Celý den jsme strávili na lehátku na pláži, úplne oblecení, protože stále foukalo. Coca Cola zde byla levná, takže tekla proudem. Tolik coly, kolik jsem vypila behem pobytu v Dahabu jsem snad nevypila za celý svuj život. Potrebovali jsme nekde „proflákat“ celý den, protože odjezd byl domluven až na 23:00. V plánu byl vecerní výstup na horu Sinaj = Mojžíšova hora = Džabal Musa a návšteva kláštera sv. Kateriny. Z hory je údajne nejkrásnejší pohled na svete na východ slunce. Vyjeli jsme!!! Nedele 21.3.2004 Tak nádherný výhled na nocní oblohu jsme nikdy nevidela! Je po 2 hodine ranní a stoupáme na Džabal Musa. Vede nás mladý beduín. Jde nás jen 8. Zbytek zustal v „základním tábore“ – doma u našeho najatého ridice z Dahabu. Výstup zacal u kláštera svaté Kateriny. Až sem nás dovezlo auto. Byla porádná tma. Mohli jsme si koupit baterky, které nám byly velice doporucovány, ale byly drahé. Odmítli jsme. Tak klopýtáme do hor jen s jednou svítilnou a malou batereckou. Terén je cím dál nárocnejší a strmejší. Náš pruvodce jde na nekteré z nás príliš rychle. Ale on i pres napomenutí stále žene vpred. Na vrcholku jsme príliš brzy. Úsvit nastane až za hodinu. Je nám všem príšerná zima a jsme naprosto vycerpaní. Usínáme v horské boude pri caji za 1 USD. Mám na sobe všechno oblecení, které jsem si do Egypta privezla, ale s tak nízkými teplotami jsem opravdu nepocítala… Za chvíli nás pruvodce budí, že je cas pokracovat až na úplný vrcholek. Za chvíli nastane podívaná, na kterou se údajne nezapomíná. Já teda rozhodne nezapomenu. Zima je snad ješte horší. Je nám nabídnuta deka za 10 EGP. Neváhám. Vycházím ven s dekou pres ramena. Je porádne težká a smrdí jako velbloud. Vlecu se s ní po kamenných schodech nahoru. Místy to nejsou schody, ale jen ruzne veliké kusy kamene. Nohy se mi pletou a mezi ne se motají okraje deky. Aby to nebylo málo, cítím pochody ve strevech. To ta ryba se zeleninou, kterou jsme si pred výstupem dali na posilnení. Na vrcholku ztežka dosedám na volný kámen. O východ slunce nejevím zájem. Spíš se snažím najít místecko mimo pohledy turistu. Marne. Mým práním je být nekde v teple, daleko od hor a hlavne aby tam byly toalety. Konecne se vyhoupl zpoza horského hrebene zlatavý kousek slunce. Pár minut a už se nemužu samou bolestí do toho ostrého svetla dívat. Slunícko nádherne osvetluje okolní skály všude kolem. Scenérie hýrí barvami. Vidíme hory Saudské Arábie. Na more nedohlédneme, je príliš nízko. Vracíme se dolu spolu s dalšími turisty, kterí ten šílený výstup absolvovali kvuli pohledu, který pred tisíci lety údajne spatril Mojžíš. Nejkrásnejší východ slunce to pro me nebyl, ale nejnárocnejší rozhodne ano. Vracím deku a pokracujeme dolu, kde už na nás ceká zbytek skupiny a ridic. Dlužno dodat, že 2/3 cesty mužete vyjet na velbloudech. Zvírata presne vedí kam šlápnout a neomylne Vás dovezou, ale chce to kus sebezaprení, vubec když velbloud klopýtá kolem strmé strže. Dolu jdeme snad ješte rychleji než nahoru a vubec to není snadné. Nohy me porádne bolí a teším se až vyzuji tenisky. Konecne se setkáváme se zbylými cleny naší výpravy. Chceme navštívit slavný klášter sv. Kateriny uprostred hor, ale vzhledem k tomu, že je nedele, je zavrený. Ani na WC nemáme šanci se dostat!!! Nic nefunguje, ale naštestí je mi už lépe. Pruvodce dostal 10 USD a my naprosto unaveni odjeli do hranicního mesta Taba. Také zde je všechno zavrené. Dohadujeme se co udelat se zbylými librami. Nakonec jsem od všech peníze vybrala a šla je do hotelu vymenit na izraelské Šekely NIS. Pár mesícu na to byl v hotelu spáchán teroristický útok a dnes je zde jen cerná ohorelá stavba. Vrátila jsem se zpet a všichni jsme se vydali smerem k hranici. Zde jsme však zjistili, že výstupní poplatek z Egypta ciní 2 EGP na osobu. Jinou menu neprijímají. Jdu tedy zpet do smenárny a získané NIS mením na EGP. Opouštíme Egypt. Teda ješte ne! Ješte na me ceká prekvapení… Pul hodiny si me tam pozdrželi kvuli oné kamenné desce s Hatšepsut. Skupina tak byla nucena na me cekat. Už jsem ztrácela trpelivost. Chtela jsem jim tam ten suvenýr nechat, když si myslí, že je to pravé…hlavne abych už konecne byla pryc! Nikdo si nevedel rady. Pak jeden zrízenec rýpl do toho skvostu klíci. Pokrcil rameny, podal mi vzácnost a propustil na izraelskou stranu hranice. Na celém pobytu v této úžasné zemi byly nejdražší letenky. Meli jsme zaplacený let z Prahy do Káhiry a zpet z Tel Avivu. Jinak je v Egypte velice levne. Autor clánku: iriri Egypt: Očima cestovatele 2... Egypt od 2.12.2001 do 13.12.2001 Délka trvání: 10 dní Ve dnech: 2.12.2001 - 13.12.2001 Počet členů výpravy: 3 Průměrný věk všech členů: 23 let Oficiální název výpravy: Aneb na Sahaře dříve zmrznete než aby jste dostali úpal. Peněžní prostředky: Kreditní karta Mastercard, Americké dolary a archaickou měnu německé marky 2.12.2001 - Neděle Sešli jsme se v 18.00 v Praze v byt2 od Markovy sestry Beáty, poprvé otevřeli Lonely Planet a jen tak při balení a jídle se mrkli co vlastně v tom Egyptě je. Vzhledem k tomu, že někteří prohodili, že jsme moc komerční, vybalili jsme v Praze spacáky a na letiště vyrazili opět jen polehku s foťákama a kamerou. Letadlo do Káhiry (Cairo) odlétalo ve 21.40. Letěli jsme docela malým letadlem ČSA, kde jsme se naposled pořádně najedli a protože let trval relativně krátce, tak jsme ani nespali. 3.12.2001 - Pondělí Letadlo přistálo ve 3.36 místního času a samozřejmě všichni přes imigrační prošli bez problému mimo Petra a Pavla. Asi se jim něco nezdálo na našich již hodně poničených pasech. V každém případě jsme na letišti byli přes půl hodiny, a tak jsme alespoň vybrali z bankomatu trochu místní měny (Poundy-libry, Piastry). Hlouček naháněčů u letiště jsme suverénně ignorovali, a když jsme se zeptali právě snídajících policistů na cestu z letiště, hned nás zvali, abychom pojedli s nimi. Na to nebyl čas. Vyrazili jsme směrem k hlavní cestě a šli směrem na centrum. To je však vzdáleno 20 km, a tak jsme po chvíli chůze stopli taxi, aby nás zavezlo na Gizu. S prvním taxi jsme se nedohodli, stejně tak i s druhým (nabídli jsme jim i pro ně příliš malou částku). Do třetice se povedlo a jeli jsme asi půl hodiny na Gizu. Taxikář neuměl ani slovo anglicky, a proto byla domluva dost zajímavá. Ukázali jsme mu obrázky Pyramid a on nás napřed chtěl vyhodit v městské části Giza. To se mu ovšem nepovedlo. Druhý pokus byl hotel Pyramides, což bylo taky špatně a my nevysedli. Nakonec nás zavezl, kam jsme chtěli, ale pyramidy jsme neviděli, a tak jsme si nemohli být jisti. Když jsme mu chtěli dát smluvenou částku (10L), začal se rozčilovat a šel s námi na turistickou policii, kde alespoň trochu uměli anglicky. Snažil se nám vysvětlit, že chtěl za každého 10L a ne za všechny dohromady. Nicméně policie mu poradila vzít si těch 10 a zmizet. Dozvěděli jsme se, že vchod do pyramid otevírají až v 8.00 a ono bylo teprve 5.15. Přišel k nám člověk, který se snažil nabídnout objížďku kolem pyramid ještě před svítáním. Chtěl za to ale tolik, že jsme nejeli, tak nám alespoň poradil, že se dá na pyramidy dostat zadem zdarma. Chtěli jsme pyramidy zastihnout před svítáním, a tak jsme běželi přes vesničku, kde domy byly uplácány z hlíny, všude plno špíny a nepořádku, až k rozbořené zdi, po které jsme se dostali do pyramidového komplexu. Zážitek, když pyramidy osvětluje měsíc skoro v úplňku a pak svítání nad pyramidami bylo nádherný. Navíc komplex, v době, kdy byl postaven, musel být neskutečně veliký, jelikož v zemi byla spousta kolmých chodeb klesajících až 30 m pod zem. Zrovna když jsme běželi ke Svinze, odchytili nás místní rádoby policajti a ptali se nás co tam děláme a tak. Už podle jejich vzezření bylo jasné, že to policajti nejsou, ale měli pistole (které tu ostatně nosí kdekdo), navíc uměli špatně anglicky. Snažili jsme se je totálně rozhodit a taky totálně rozhodili tím, že jsme se tvářili, že jim vůbec nerozumíme. Nakonec, aby neotravovali, jsme jim každému dali 1 dolar a byl klid. Zašli jsme si vyfotit a prohlédnout Svingu a pomalu šli zpět do města, když tu jsme pod sebou (byli jsme na skále asi 30 m nad onou vesnicí) viděli, že nás paralelně sleduje pravděpodobně pravý hlídač. Jakmile jsme byli schováni za dunou, nasadili jsme sprint, a tím jsme se dostali od hlídače asi na 100 m, ale než jsme slezli onu zeď, vzdálenost se zkrátila. Nakonec jsme se mu ztratili v městských uličkách. Po prohlídce pyramid ještě z povzdálí jsme se místním autobusem nechali zavést do Sakkary. Vystoupili jsme na křižovatce 3 cest, kde jezdili lidé na oslích, volech a jiných zvířatech. Po chvíli uvažování jsme se vydali zlatou střední cestou, která měla teoreticky vést do vstupu zdarma. Nevedla. Zaplatili jsme za každého 10L a vyšplhali jsme se do komplexu pyramid, kobek a fresek starých tisíce let. Všude bylo plno vojáků s kulomety, jako ostatně v celém Egyptě. Měli mimo jiné hlídat kobky, které byly zamčené. Ale místo toho si dělali vlastní byznys a za bakšiš (malý úplatek) nás vzali i do zakázaných kobek a nechali nás tam i fotit. Po prohlídce jsme se vydali napříč pouští pěšky do druhé oblasti, ale po několika km jsme to vzdali. Málokdo si uvědomuje, že na poušti je sice teplo, ale fouká tak ostrý a prašný vítr, který na jednu stranu ochlazuje a na druhou pak organizmus více vysušuje. Napřed se k našemu putování přidali 2 psi, jeden s námi šel po celou cestu. Celou pouští pobíhají zdivočelé smečky vychrtlých psů Zpět jsme sešli do nějaké vesničky, kde nedělali nic jiného než děti. Těch bylo na ulici spousta. Byla tam vidět bída na každém kroku. Koupili jsme si za 0,5L nějaké kokosem plněné koláčky a když jsme šli mezi polozbořenými domy po ulici z udusané hlíny a pojídali, zlákal nás zpěvný hlas z jedné větší haly. Drze jsme se chtěli jít podívat dovnitř, ale vysvětlili nám, že nesmíme fotit ani točit. Byla to manufaktura na ručně dělané koberce. Zaměstnávali tam samé děti (asi proto, že byly zručnější a měli tenčí prsty) a neskutečně rychle pletly koberec. Po tomto zážitku jsme došli na větší silnici, zbavili se psa a jeli minibuskem zpět do Caira. Tam jsme se setkali se zajímavým člověkem, který nás zval k sobě na večeři (celý měsíc je Ramadán, což je největší muslimský svátek v roce) a přenocovat. Ale odmítli jsme. Pak nás jiný chlápek zlákal do muzea papyrusu, kde nám ukázali výrobu papyru a když jsme si 2 papyry objednali, domalovali tam znamení podle našich jmen. Byly 2 hodiny odpoledne a my chtěli podle příručky Lonely Planet najít autobus do oázy v Sahaře. Kniha totálně zklamala a celé 4 hodiny jsme jezdili z místa na místo, kam nás posílali místní, než jsme konečně narazili alespoň na autobusovou zastávku. Poslední autobus ujel před 20 minutami a další jel až zítra. Snažili jsme se najít směnárnu nebo banku, ale nic takového tu nebylo. Za celý den jsme nepotkali žádného turistu. Do celého Egypta se pro zostřené podmínky úplně mimo resorty přestalo jezdit, proto se na nás dívali jako na exoty, ale tvářili se kupodivu přátelsky. Nakonec jsme rozměnili dolary u místního človíčka. Jelikož jsme měli hlad, zašli jsme si do McDonaldu na večeři, našli si hotel za 6L na osobu a šli spát. 4. 12. 2001 - Úterý V 6.00 nás vzbudila rána, to jak z Markovy postele vypadla nějaká deska. Stejně už jsme museli vstávat, jelikož v 7.00 nám jel autobus. Prošli jsme se nyní prázdnými ulicemi, na kterých však zůstaly stánky a zboží bez prodavačů. Podle toho jsme usoudili, že se v tomto státě nekrade. Do autobusu jsme nasedli bez snídaně. Jeli jsme pouští až do 15.00 a nakonec jsme vystoupili v oáze Qasr-al-Farafra. Je to nejmenší obydlená oáza v poušti. Našli jsme si místo, kterému říkali hospoda, podívali se pod pokličky, co mají a rozhodli se dál zkusit celé menu. To znamená nějaké rajčato-papriková polévka, rýže, hovězí maso a kukuřičné chlebové placky. Zašli jsme do jediného hotelu, který v této poušti je a bez toho, aniž bychom se ubytovali jsme jen tak relaxovali, odpočívali a popíjeli čaj, na který nás pozvali místní. Byla strašná zima. Taky tam byl chlápek, který tam prodával čepice, rukavice, svetry atd. z velbloudí vlny. Líbily se nám čepice, které chtěl napřed prodat za 15L za jednu, ale když jsme to nechtěli koupit, zeptal se nás, jestli nemáme něco na výměnu, třeba hodinky, boty ... Napřed jsme to brali jen jako hec, ale za zkoušku to stálo. Marek chtěl původně letět jen v cuklích, ale v Praze u sestry si to rozmyslel a vzal si i staré roztrhané boty. Po našem cestování byly už velmi načichlé. Nakonec se nám podařilo přesvědčit prodavače, že nám dal za tyto smradlavé boty 3 čepice, které se později velmi hodily. V hotelu jsme čekali do doby než přišel člověk, který pořádal výlety do pouště. Chtěli jsme se domluvit, že budeme 24 hodin cestovat pouští, ale cena byla tak vysoká, že jsme se nedohodli. Na hlavu jsme si nasadili naše nové čepice a vyrazili již za tmy (svítily nám na cestu jen hvězdy a měsíc) směrem na Bir Sitta, což jsou 6km vzdálené termální siřičité prameny. Asi po 2 km chůze se nám podařilo stopnout místňáka a ten nám ušetřil další 2 km. Vysadil nás v tmavé poušti a ukázal směr doprava. Vydali jsme se tedy cestou necestou (spíše necestou) po dunách a kamenité poušti za světýlkem, ze kterého se nakonec vyklubal úplně nově postavený luxusní (rozuměj na místní poměry) hotel. Nikde ani noha, tak jsme se asi na půl hodiny natáhli a uvažovali, co dál. Prameny jsme nenašli, tak jsme se nakonec rozhodli sehnat nějakou obsluhu. Naštěstí se povedlo a kupodivu uměl i celkem anglicky. Ukázal nám dost hezký pokoj a řekl, že to bude stát jen 20. Tak jsme si v klidu sedli, nechali si udělat večeři, o kterou jsme se navzájem rozdělili a čaj a až jsme se okolo 23.00 chtěli ubytovat, z recepčního vylezlo, že mluvil v amer. dolarech. Snažili jsme se smlouvat, ale proto, že to nebyl majitel, tak jsme nepořídili. Nezbylo než se rozloučit a vyrazit do 6 km vzdáleného městečka. Recepční nám ještě ukázal to, proč jsme sem vlastně šli, což byl onen termální pramen. Z velké roury silným proudem vytékala teplá voda siřičitého zápachu do betonové kruhové nádrže a odtud pak přetékala do další nádrže trojúhelníkového tvaru. Koupat jsme se ale nechtěli, a proto jsme vyrazili zpět do města. Po cestě u nás zastavilo auto, ve kterém byl majitel hotelu a dokonce souhlasil s cenou 10$ a ubytovali nás v pokoji se sprchou (sice když jsme chtěli zapnout bojler na teplou vodu, tak se z něj zajiskřilo a pak bylo jasné, že poteče jen studená). Spalo se velmi dobře. 5. 12. 2001 - Středa Vstali jsme do dalšího slunečného dne. Zašli jsme se okoupat do siřičitého pramene v nádherné pouštní scenérii. Bylo něco po 8 ráno, dobalili jsme se a po roztlačení jeepa nás odvezli zpět do Farafry. Domluvili jsme si na odpoledne trip do pouště a pak jsme se jen tak prošli po zdejším z hlíny zplácaném městečku. Koupili si místní pečivo, pomeranče a vyrazili pěšky do pouště. Po cestě se nám naskytla příležitost odpočinout si v datlovém hájku. Pavel jako klasicky začal jevit příznaky nemoci, a tak si na chvilku lehl. My s Markem zatím natrhali datle a pojedli. Po Pavlovém odpočinku jsme se vydali asi na 500m vzdálené skalisko v poušti, na které jsme vylezli a jen tak se nechali ovívat pouštním větrem. Až jsme pěkně vymrzli, následoval návrat do vesnice. Dali si opět rajčato-paprikovou polévku s brambory a zašli si vyzvednout našeho řidiče a auto s proviantem a jeli jsme do Bílé pouště (White Desert) asi 50 km vzdálené. Po cestě nás několikrát zastavily policejní hlídky. Poušť není jen písečná, ale i kamenitá a hornatá nebo je černá, jak se na ni kdysi vylila láva. Poušť, do které jsme jeli my, byla písečná a jako hřiby z ní vyrůstaly útvary z Limestone. Ty tvořily bizarní celky vynikající zvláště při západu slunce. Naše auto nás vyhodilo v poušti spolu se dvěmi průvodci a vrátilo se zpět do vesnice. My jsme se šli projít po poušti a naši průvodci zatím rozdělali oheň ze dřeva, které jsme si taky dovezli a chystali nám večeři. Velmi rychle se stmívalo a ještě rychleji ochlazovalo. Na večeři byla rýže a kuře se zeleninou. Po jídle nám průvodci hráli na buben a zpívali. Pořádně se rozjeli až po tom, co Marek vytáhl fernet a pod názvem Czech tea nám vypili skoro celou flašku. Na to, že byli totálně netrénovaní Muslimové, jejichž víra jim alkohol zakazuje, nasávali jako duhy. Došlo dřevo i fernet, a tak jsme se chystali ke spánku. Na obloze svítilo neskutečné množství hvězd a pak vyšel měsíc, který házel i stíny. V tomto světle jsme pozorovali 3 pouštní lišky, které nám ukradly tašku se zbytky od večeře. Noc byla dost krutá. Ve flašce s vodou jsme objevili i ledové krystaly, a protože jsme byli přikrytí jen pár dekama, tak jsme toho moc nenaspali. 6.12.2001 - Čtvrtek Alespoň jsme už za svítání byli na skále a mohli vesele fotit. Ráno naši průvodci sbalili věci, udělali snídani a v 10.00 přijelo auto a odvezlo nás zpět do Farafy. Koupili jsme si nějaké pečivo v pekárně a hledali autobus do vedlejší oázy Dhakhla, ale protože nás odchytil taxikář, který tam jel, ukecali jsme cenu skoro stejnou jako za autobus a jeli jsme 5 hodin pouští do Dhakhly. Jejich osobní auta jsou standardně pro 8 lidí a taky nás jelo 8, takže žádné místo na nohy. Navíc tomu autu tekl chladič a každou chvíli jsme stáli, aby mohl dolít vodu. Zvláštní pocit představit si, že by auto přestalo fungovat uprostřed pouště, naštěstí jsme dojeli v pohodě. Nastoupili jsme na minibusek a dojeli do další oázy po cestě Al-Kharga. V Dhakhle není totiž skoro nic k vidění. Z Al-Khargy jsme si mysleli, že pojedem vlakem do Luxoru, ale nejdříve to jelo až druhý den ráno, proto jsme se rozhodli trochu si nadjet, ale být v Luxoru už od rána. A tak jsme jeli autobusem do města Asyut, kde jsme díky pohotovosti místního policisty v 1 ráno vlak (ani nechtěl bakšiš) a jeli jsme do Luxoru. Naštěstí se dala sklopit sedadla a spali jsme až na konečnou. 7.12.2001 - Pátek Vlak nás v 6.00 ráno vyhodil v Luxoru (na východním břehu řeky Nil). Ještě za tmy jsme došli k řece, kde byli i banky. Vybrali jsme peníze z bankomatu, prohlédli si z dálky chrám Luxor a místním trajektem se dostali na západní břeh Nilu. Chtěli jsme si půjčit velbloudy a Údolí králů a královen projet na nich, ale jelikož místní lidé byli hodně rozmazlení a požadovali nekřesťansky vysoké poplatky, půjčili jsme si tedy kola značky Arab a vydali se na cyklistickou túru mezi starověké památky. Po cestě se nás sice snažily zastavit žebrající děcka, ale stačilo pohrozit policií a nechaly toho. Dojeli jsme až před centrální pokladnu pro celu oblast a zjistili jsme, že kdybychom chtěli vidět všechno co se zde nacházelo, tak jen na vstupném dáme víc, než jsme měli. Jelikož jsou ale hrobky pro nezasvěcence velmi podobné, zaplatili jsme si vstup do tří hrobek v údolí královen a do 3 v údolí králů. Na kolech jsme rychle vyrazili směrem, kde jsme si mysleli, že se tyto památky nalézají, jelikož na nás opět začaly dotírat žebrající děcka. Ddojeli jsme ovšem do vedlejšího údolí. Odtud vedly schody stále vzhůru a tak jsme zamkli kola dole a po stoupání po schodišti jsme za 1/2 hodinky stanuli celí udýchaní na vrcholu odkud byl hezký výhled do celého okolí a do několika údolí. Tímto jsme si alespoň upřesnili náš směr do údolí královen. Sešli jsme ono schodiště, nasedli na kola a přejeli do údolí, kde se to poprvé za celou dobu našeho cestování hemžilo i turisty. U vstupu nám prohlédli batůžky, jestli nemáme nože (kterými by možná bylo možno odloupnout nějakou fresku) a pak jsme se byli podívat postupně do tří zpřístupněných kobek v podzemí, kde na zdech byly zachovány fresky i s barevnou malbou z dob faraónů. Venku pražilo slunce a ani v kobkách nebylo chladněji. Pokud někdo vyloženě nestuduje egyptologii, tak ty fresky vypadají ve všech kobkách velice podobně. Po prohlídce tohoto menšího údolí jsme nasedli na kola a přejeli do údolí králů. Tam byly ty chodby daleko zachovalejší a větší. V tomto údolí se nachází již dávno vybraná hrobka Tutanchamona a dalších faraónů. Po prohlídce jsme již v pořádném vedru jeli zpět na pobřeží Nilu. Po cestě jsme se zastavili v pár ručních dílnách, kde opracovávali kámen do sošek. Z původních 180L za sochu, která se nám líbila jsme nakonec zaplatili jen 30L. Dojeli jsme zpět, vrátili kola a bárkou pro místňáky jsme za 0.5L přejeli na druhý břeh Nilu. Ve městě byla velmi rozšířená doprava koňskou drožkou a jedna taková nás zastavila a že nás zaveze do levné restaurace. My souhlasili, jelikož hlad už byl dost velký. Asi po 10 minutách jízdy nás vyhodil u restaurace, kde jídlo bylo formou švédského stolu. Jen tak orientačně jsme se zeptali na cenu a málem nám vypadly oči z důlků, když za jednu porci chtěli 35L. S tím jsme nesouhlasili a tak nás zavedli o patro výš, kde to bylo něco jako snack a i ceny za jídlo byly středně vysoké. Dali jsme si špagety (jedna porce 8L) a pití. To jsme se pak nestačili divit, když nám donesli nepřiměřeně vysoký účet (za jeden malý Sprite si účtovali 4.25L, když normální cena se pohybuje okolo 0.5L). Drožka nás stále čekala, tak jsme se nechali zavézt k chrámu Karnak, zaplatili 10L za každého vstupné a šli si prohlédnout tento zajímavý a dost zachovalý komplex. Zajímavostí jsou zde obrovské pilíře stojící v řadách, vysoké 24m a jsou na nich zajímavé hyeroglify. Taky je v tomto komplexu umělé jezero. Asi po hodinové prohlídce jsme vyšli ven, chytili si drožku k nádraží a když se Markovi zdálo, že jsme již tam, zastavil drožkáře a vystoupili jsme samozřejmě špatně. Když jsme se snažili dojít k nádraží pěšky, odchytil nás prodavač papyrusu a vnutil nám za dost nízké peníze další kresby. To jsme nemohli odmítnout a zase jsme utráceli. Na nádraží jsme zjistili, že vlak do Aswanu už dnes nejede, a tak jsme zašli na autobus, který měl jet až za hodinu a to bylo dost času něco pojíst. Na ulici se grilovalo kuřátko, které nakonec skončilo v našich žaludcích. Po jídle jsme nasedli do autobusu a o půlnoci jsme byli tam. Podle chytré knihy jsme se snažili najít levný hotel, a jen jsme vyšli 50 m od autobusáku, najednou začaly po naší pravé straně sršet jiskry elektrického vedení a začal se řítit kus dvoupatrového domu. Místňáci panikařili. V ulici bylo najednou spoustu prachu, a to spadl jenom takový kousek v porovnání s New Yorkem. 8.12.2001 - Sobota V 10.00 jsme se vykolíbali z postelí a zašli pojíst něco málo z místních dobrot. Objevili jsme stánek, kde do místního kukuřičného chleba v podobě placek dávali smažené kuličky vyrobené z blíže nezjištěné zeleniny a zeleninový salát. Jedna placička stála jen 0,25 L a po 4 plackách byl člověk najezený. Všichni jsme konstatovali, že kdyby se tyto pokrmy prodávali u nás na ulicích, tak by všechny fast-food stánky zkrachovaly, jelikož tento pokrm byl výjimečně dobrý. Došli jsme na nádraží a akorát jel vlak s místňákama 3. třídy na High Dam. Přehrada, která je velice monumentální. Jejím postavením vzniklo největší jezero na světě. Délka hráze je přes 3,5 km, spodní tloušťka je 980 m a na vrcholu má 110 m, tato přehrada byla postavena ve spolupráci s Ruskem a vodní elektrárna vyrábí elektřinu pro celý Egypt a ještě jej vyvážejí do sousedních států. Za 5 L na osobu jsme si koupili vstupenku na hráz, ale oficiálně se po hrázi nesmí chodit pěšky, pouze nějakým prostředkem. Proto jsme si koupili minibus, který nás zavezl až doprostřed hráze. Prohlídli jsme si to málo k vidění, co tu bylo. Stopli si auto zpět a opět jeli vlakem zpátky do Aswanu. Pojedli jsme dalších pár plněných kapes a s místňákama jsme jeli minibusem do městečka Daraw, kde se pořádají každý den obrovské velbloudí trhy a průměrně se prodá okolo 2000 velbloudů denně. Jeli jsme krajinou, která vypadala úplně jako skládka. Nánosy bordelu se kupily po stranách a mezi tím domečky z hlíny a děcka hrající si v prachu. Kolem byla spousta much a jiné havěti. Do Daraw jsme dojeli už dost pozdě, ale i tak jsme tam zastihli spoustu velbloudů naložených na kamionech i volně stojících v ohradách. Jeden místňák nám za velmi výhodné platidlo - propisku - ukázal rozdíl mezi dospělým velbloudem a mláďaty. (Zde se zmíním, co je vhodné vzít s sebou do Egypta, abyste maximálně ušetřili: Flašku nějakého alkoholu - dobré platidlo, jelikož je zde asi 5 - 10x dražší než u nás, dále hromadu reklamních průpisek, které dávejte místo bakšiše a pokud si chcete něco dovézt z oáz, tak staré levné hodinky slouží jako dobré platidlo, např. výrobky z velbloudí vlny). velbloudího trhu jsme jeli dále místním minibuskem do Kom Omba a protože se začalo smívat, tak jsme sedli do vlaku a jeli až do Luxoru, ale vzhledem k tomu, že jsme do Luxoru dojeli až po odjezdu navazujícího autobusu, zůstali jsme ve vlaku a pokračovali (načerno) až do města Quenna (někdy psáno jen Qenna). Tam jsme potkali člověka, který moc nezapadal do obrazu námi vytvořeného místních lidí. Tento člověk byl křesťan (výjimečné), dále uměl dost dobře anglicky, zavedl nás na autobus, věnoval nám na památku přívěšek a nic za to vše nechtěl. To bylo hodně zvláštní. Každý normální muslim se nás snažil ojebat jak se dá. Autobusem jsme jeli do města Hurghada. Toto město je přímořské letovisko u Rudého moře. Dojeli jsme tam o půlnoci a díky naháněčské konkurenci, kteří nám nabízeli čím dál tím víc služeb za čím dál tím míň peněz, se nám podařilo sehnat hotel včetně odvozu a snídaně za 10 L pro všechny. Dojeli jsme, ubytovali se, lehli si a mysleli, že budeme spát. To byla ale dost naivní představa, protože v celé Hurghare jsou spousty komárů, ale nejvíce jim bylo v našem pokoji. Celou noc na nás pořádali nálety, takže to nebyla prospaná, ale probděná noc. 9.12.2001 - Neděle Po snídani, která byla tak akorát (vejce, marmeláda, sýr a k tomu sladké rohlíky), jsme vyrazili hledat pláž. Šli jsme a pořád byli jen hotely a rozestavěné resorty, ale pláž nikde. Asi po 10 km na ostrém slunci jsme toho měli tak akorát, a tak jsme zatočili do jednoho resortu, kde měli i slunečníky a lehátka, zaplatili jsme vstupní poplatek a vyvalili se na slunci. Opalovali jsme se a koupali až do cca 17.00. Kromě nás tam už byla jen jedna rodinka důchodců a bohužel taky hovořící česky. Na to, když se začaly ozývat modlitby na Ramadán, měli svéráznou hlášku: "Už se zase modlí, mezuláni jedni." Po cestě zpět na hotel, kterou jsme již absolvovali minibuskem, jsme si zašli na večeři. Toto město je jinak dost drahé, jelikož je dimenzováno na 10000 turistů, ale v této době jich tu mohlo být tak okolo 2000. Takže za 10 L na osobu byl celkem problém se najíst (porce byla nesmírně malá), proto jsme se dojedli v McDonaldu. Ještě než jsme došli na hotel, domluvili jsme si potápění na další den. 10.12.2001 - Pondělí Měli jsme naštelovaný budík na 7.30, protože jsme se museli nasnídat a dojít k potápěčskému centru, kde se ještě dostavili další 4 Poláci a minibusem jsme všichni dojeli do přístavu, nastoupili na loď, na kterou nastoupilo okolo 20 lidí. Každý z nás dostal požehnání od starého muslima, který kolem nás mával hořícím kadidlem a samozřejmě si za to nechal zaplatit. Asi po 2 hodinách plavby jsme dojeli ke korálovému útesu, nafasovali jsme věci na potápění (neoprény, bomby atd.) a společně s naší průvodkyní ruskou Innou jsme se šli potápět a Marek šnorchlovat. Voda měla 24 stupňů, viditelnost byla celkem dobrá. Pod námi byl korálový útes a v něm plno barevných ryb. Je to asi jako se potápět v obrovském akváriu. Potápěli jsme se však pouze do cca 9 m. Po 50 min jsme vylezli na palubu, převlékli se, usušili a podával se oběd: Pečené brambory, rýže, zeleninový salát, kukuřičný chleba a zeleninové placičky. Peťánkovi bylo jako klasicky na lodi špatně, a tak si dal jenom trochu, aby nekrmil rybičky. Po jídle loď vyrazila k místu našeho druhého ponoru. Opět šlo o korálový útes, jen zde bylo pár větších ryb. Tentokrát jsme byli pod vodou hodinu. Po ponoru se loď vydala zpět na pobřeží a dorazili jsme až při západu slunce. Minibuskem nás hodili k hotelu, my jsme se osprchovali, odpočinuli a vyrazili do města něco pojíst. Dali jsme si obdobu hamburgeru u místňáků, popili colu a šli do hotelu spát. 11.12.2001 - Úterý Ráno jsme opět posnídali, když už nám nedali sýr ani marmeládu, protože věděli, že dojíždíme. Došli jsme do města na poštu a hledali autobus. Napřed nám řekli, že autobus nejede, a tak jsme hledali minibus. Tam nám pro změnu řekli, že až se nasbírají lidi, možná ve 4 možná v 5 (za 6 hodin). Nakonec jsme našli jinou přepravní společnost, kde jel autobus hned, a proto nebyl čas se ani najíst. A jeli jsme do města Suez. Vzhledem k tomu, že to je 450 km daleko, tak jsme přes poušť a v okolí Rudého moře jeli až do večera. Autobusové nádraží je mimo centrum, a tak jsme se chvíli snažili dojít do centra pěšky, ale zjistili jsme, že je to dost daleko, a proto jsme jeli minibuskem. Našli jsme si hotel a po odpočinku jsme vyrazili do ulic. Koupili jsme si Guave - ovoce podobné naší hrušce, ale chuťově úplně jiné a šli se podívat na místní fotbal a na diskotéku na ulici, ale jelikož nás nic nezaujalo, tak jsme brzy zalehli. 12.12.2001 - Středa V 8.00 jsme se vyhrabali z postele a zamířili hledat Suezský průplav. Asi po půl hodině chození a hledání se slitoval jeden místní hodný člověk a vzal nás autem na místo, kde vplouvaly zaoceánské nákladní lodě z Rudého moře do Suezského průplavu. Tento uměle vytvořený kanál je 6 m hluboký a asi 30 m široký. Proplouvali jím lodi v 5minutových intervalech. Po půl hodině okukování plovoucích monster jsme sedli na minibusek, nechali se dovézt na nádraží a v 10.00 jsme vyjeli vlakem, o kterém se kniha Lonely Planet zmiňuje, že by jim jel leda masochista. Nevím, jestli mysleli to, že vlak jede tak prašnou pouští, že se nedá dýchat, nebo to, že ve voze 3. kategorie, kterým jsme jeli i my, bylo asi 3x tolik lidí, než pro kolik to bylo zkonstruováno. Nicméně po 3 hodinách jsme vystoupili v Káhiře na nádraží. Jako klasicky se v kolejišti válely tuny odpadu a my se vydali přes ovocný trh, kde nám v žaludcích skončilo pár nadívaných chlebů, banány a pomeranče, neznámo kam. Došli jsme na zastávku a čekali asi 40 minut než přijel ten správný autobus jedoucí do centra. Pro zajímavost Káhira má sama o sobě 14 milionů obyvatel, takže jít pěšky = túra na celý den. Dojeli jsme na Ramsesovo náměstí a snažili se dojít pěšky do egyptského muzea. Po cestě jsme viděli požár a příjezd hasičů, kteří i v tak hustém provozu dokázali jet celkem rychle (sice jeli přes čtvrtmetrové patníky). Bohužel muzeum zavřeli už v 15.00, a tak nám nezbylo než zabavit se jinak. Vlezli jsme do 1. autobusu a vystoupili skoro až u Citadely, kde byla velmi rušná ulice a na ní se prodávaly grilovaná kuřátka plněná kořeněnou rýží. 1. kuře jsme si hned nechali naporcovat, sehnali si místní chleba a rozhodli se na místě sníst. Rozložili jsme se (nechci psát na nejrušnější ulici, když všechny ulice v Káhiře jsou velmi rušné) na chodníku a pojedli. I pro místní lidi to bylo divadlo. Potom jsme se rozhodli sehnat nějakou vodní dýmku domů. V Egyptě je asi jak v Česku rozšířená hospoda, tak tady kaffeteria, kde si dá člověk čaj a k tomu pokuřuje z vodní dýmky. Celou cestu jsme tahali flašku vodky zakoupenou ještě v Praze na letišti. Snažili jsme se využít její zdejší vysoké hodnoty k výměně za vodní dýmku. Nemohli jsme ale dlouho najít žádného prodejce dýmek, a tak jsme se začali vyptávat přímo v kaffeteriích. Slyšel nás taky jeden zákazník a nabídl se, že pro nás vodní dýmku sežene. Vzal nás do auta, zavezl nás k jednomu prodejci a po dlouhém dohadování jsme tomuto člověku dali flašku vodky a on zaplatil za vodní dýmku, kterou jsme si odvezli. Na letiště jsme jeli už v 6 večer, jelikož už byla tma, vše zajímavé jsme již viděli. Počkali jsme do 3 do rána, kdy nám letělo letadlo do Prahy a po 2hodinovém zpoždění jsme nakonec odletěli. Autor: Petr.G. Název CZ: Egypt Název ENG: Egypt Originální název: Jumhuriyat Misr al-Arabiyah Hlavní město: Káhira Počet obyvatel: 69 536 644 Rozloha (km2): 1 001 450 Hustota osob/km2: 69,44 Umístění: severovýchodní Afrika Sousedi: Izrael, Libye, Pásmo Gazy, Súdán Úřední jazyk: arabština Gramotnost: 57,7 % Náboženství: sunnitští muslimové (90%), křestané (10%) Politický stav: republika Členství v mezinárodních organizacích: OSN, LAS Měna: egyptská libra EGP = 100 piastru Kurz (kc): 1 libra = 4,209 (25. 8. 2005) Čásové pásmo: + 1 p.m. (+2 p.m. letní ěas) Doména (internet): .eg Předvolba (telefon): 0020, 002010, 002012, 00202 Ekonomika: země třetího světa, závislá na turistickém ruchu Hlavní odvětví ekonomiky: zemědělství, služby, průmysl HDP (USD): 294 mld. USD HDP (na 1 obyv. v USD): 3900 Vodní plocha (km2): 6 000 Velké města: Káhira, Karnak, Luxor, Sharm ash Shaykh Hlavní řeky: Nil Moře: Rudé more, Stredozemní more Podněbí: kontinentální s výkyvy teplot, subtropické Úhrn srážek: Díky suchému a teplému klimatu je množství srážek malé. Na pobřeží u Středozemního moře občasné zimní deště. Na jihu od Káhiry beze srážek. Roční teploty: neuvádí se Reliéf: poušte, horské masivy, oázy Flora: kroviny, travnaté rostliny, subtropické rostlinstvo Fauna: hyena, gazela, ješterka, muflon, sarance, šakal, škorpión, varan, velbloud Využití plochy: orná půda (2%), pastviny (0%), lesy (0%), ostatní (98%) Zajímavosti (architektura): pyramidy a sfingy, Káhira, Luxor, Sinaj Zajímavosti (příroda): Asuán, Nil, Rudé more, Sinaj Popis státu: Egyptská arabská republika je zeme protikladu, zeme rozpáleného pouštního písku, krás podmorského života, zeme faraónu a pyramid, zeme, kde Nil dal vzniknout jedné z nejstarších civilizací na svete. Dnes je to prozápadne orientovaná arabská republika. Zhruba mezi rokem 3000 a 525 pr.n.l. vládla ve spojeném království Horního a Dolního Egypta dlouhá rada faraonu. Od roku 30 pr.n.l. se Egypt stal rímskou provincií. Roku 642 n.l. vnutili zemi arabští dobyvatelé arabštinu a islám. Roku 1517 dostali zemi pod kontrolu osmanští Turci a Egypt zacal postupne hospodársky i kulturne upadat. Politika expanze za Mohammeda a jeho nástupce zadlužila Egypt u Británie, která v roce 1882 prevzala kontrolu zeme i Suezského pruplavu. Egypt se stal roku 1914 britským protektorátem a v roce 1922 získal formální nezávislost a stal se konstitucní monarchií. Skutecnou nezávislost získal Egypt v roce 1952 a v roce 1958 vytvoril Sjednocenou arabskou republiku se Sýrií a Jemenem. V roce 1961 se federace rozpadla. V šestidenní válce s Izraelem v roce 1967 ztratil Egypt Sinajský poloostrov. Roku 1979 byla podepsána mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem ze Sinaje. Toto sblížení s Izraelem však vedlo k egyptské izolaci v arabském svete i k odporu v zemi samotné.